Ave Maria Vladimíry Sůvové aneb Ejhle člověk

16.04.2018 19:57:06 | Autor: Jaroslav Vávra | Rubrika: NÁZORY | Obce: Semily

Ve Státním okresním archivu v Semilech se ve středu 18. dubna uskuteční od 18 hodin křest nového románu Vladimíry Sůvové Ave Maria. V programu si vyslechnete pět ukázek z románu, moderátor pořadu povede s autorkou rozhovor a zazní několik hudebních skladeb v podání: Monika Chmelařová (klavír), Jana Vávrová (fagot, zobcové flétny), Jarmila Vávrová (hoboj, harfa), soubor Flétnium ZUŠ Nová Paka (vedoucí Jana Vávrová), Jaroslav Vávra (přednes ukázek z románu, moderování).

„Dnes jsem jela z Jičína s paní učitelkou Sůvovou," povídá mi starší dcera Jana. „Hezky jsme si popovídaly. Je to moudrá ženská." Dočítám podruhé nový román bývalé kolegyně a je mi dobře. Ano, paní učitelka je moudrá ženská. Očekávaný román bude mít křest ve Státním okresním archivu Semily (středa 18. dubna 2018 od 18 hod.). V kulturním programu vystoupí Vávrovi a jejich hosté. Poděkujeme městu, sponzorům a všem, kteří se na vydání románu podíleli. Budete si ho moci samozřejmě zakoupit.

Čechov kdysi řekl, že spisovatel by si měl dát pozor zvláště na úvod své povídky, tam totiž nejvíce žvaní. Autorka nás už od prvních slov románu Ave Maria „chytne pod krkem" a strhující příběh dvou atraktivních inteligentních žen, speciální pedagožky Marcely Pernecké Koucké a rebelky Evy Stupkové, češtinářky a výtvarnice, za časů „zaživa pohřbených" (normalizační 70. léta minulého století) nás pohltí magikou virtuosního vypravěčství. Ostrými filmovými střihy nás uvádí do absurdního prostření jedné základní školy v Hrádku. Jejím ředitelem je sice chytrý, ale kariéristický despotický zbabělec a straník s vazbami na StB. Sekunduje mu bezpáteřný, líný, fízlováním a arogancí prolezlý školník Kozelka, ředitelův skutečný spoluvladař nad osudy kantorů. Autorka ho mistrně ústy Marcely charakterizuje. Bledou tváří s tlustým nosem, světlými vlasy a celou mírně albínskou vizáží připomínal moučného červa. Marcela, šéfka přidružené zvláštní školy se rozpálí, protože včas nezatápí a ve tříde je 15°C. Školník však neomaleně kontruje: „Soudružko učitelko, na těch vašich debílcích a mrzáčcích se stejně už nic nedá zkazit. Jinde si nikdo nestěžuje, tak co. Nebudu si kvůli vám dělat násilí, nestojíte mi za to. A klidně si žalujte. Vy i rodiče. A třeba u ministra. Ale hlavně si dejte pozor, abyste z místa neletěla vy. Myslíte si, že se o vás neví, že váš bejvalej milej pláchnul za čáru a vás tu nechal? Určitě utek ne před komunistama, ale před váma, zrzko jedna, zůstanete na ocet. Ale mít někoho za čárou, to se přece moc nehodí pro vychovatele socialistický mládeže, nebo jo? Tak jen si stěžujte, klaním se."

Pregnantně je charakterizován vnitřním monologem Marcely také ředitel, ke kterému se chodí „na kobereček" pokrytý igelitem. Odporné. Úzká nordická lebka, ulíznuté kaštanové vlasy, jemná pleť, modré oči a skvělé zuby - jsi opravdu docela hezký gestapák, mládenče, kdepak, to není jen okamžitý dojem, to mě napadá pokaždé a tvoje arogantní chování mi to vždycky ochotně potvrzuje. Tak do toho.

Panoptikum vrcholí na jedné z porad, kdy se řeší problém, že dozírající učitel má být na chodbě, aby byl vidět, a zároveň ve třídách, kde má řešit problémy. „Já si myslím," osvítil zástupkyni Annu proletářku duch svatý, „že by měl učitel, který právě výchovně zasahuje ve třídě, nechat na chodbě jednu nohu." „Aha, a jak se pozná, že je to kantorská noha?" Panebože, zděsila se Marcela, copak si tu nikdo neuvědomuje, že diskuse už přerostla ve frašku?

Oba „držáci" komunismu jsou charakterizováni také jazykem: školník primitivními úvahami a obhroublou mluvou: „Soudruhu řediteli, jdu vám voznámit, že na chodbě někdo pověsil pobožný vobrázky. Je jich tam celá řada. Aby nám to nebylo počitaný, že tady věříme na pánaboha a učíme to děti. To by nám nahoře pěkně zavařilo." (Reakce Evy, která centrální dodávku Komenia rozvěsila: Možná že ho prostě jen štve, že Dürer byl takovej fešák, zatímco on sám vypadá jako tráva, co ležela půl roku pod kamenem.) Ředitel sliní fráze a jeho nařízení ústí do naprosté nesrozumitelnosti a musí se „dešifrovat": „ ... ve všech třídách počínaje šestými proběhne nácvik budovatelských pochodových písní pro přehlídku ředitelem školy." Chemik Jarda, komunisty suspendovaný ředitel, to paroduje: „Tohle je situace zralá na přemýšlení o připravení oběšení." Balast jazykový souzní s národní nicotností, kterou tak dobře z historie známe (18. století, okupace 1939 - 1945).

Dusivou atmosféru školy (a doby) snad nejlépe vystihuje monolog Evy: Hlavně ven z téhle boudy, bývalo jejím zaklínadlem, sotva hodina skončila. Sešity domů třeba do ruksaku, ale jen pryč z těchhle zdí prosáklých slíděním a strachem. Arciť, i učitelé se zachraňovali humorem. Ten je hojně zastoupen, když Eva shání na přání paní Pernecké, matky Marcely, inzerátem stárnoucí Marcele ženicha, ač sama rodinu nemá a životní uspokojení jí skýtá soužití s převážně ženatými muži. Seznamujeme se s další silnou, byť životem s nemocným a despotickým manželem zdeptanou, osobností: matkou Marcely, zdravotní sestrou, andělem všech trpících. Láskyplné sebeobětování pro rodinu i potřebné je jejím údělem. Přijímá ho se samozřejmostí panny Marie. Její velikost nespočívá v síle osobnosti, která i „třídní nepřátele" nutí, aby respektovali Marcelu a Evu, ale v síle nikdy nekončící pokorné služby. Spisovatelka v ní vytváří typ novodobé „svaté ženy", bez nichž si nejde život v jeho úplnosti představit.

Čtvrtina románu plyne jako voda. Střídají se epizody školní, rodinné, namlouvání, absurdita, někdy smutek, někdy veselí, pohoda... Pak zabouchá na dveře beethovenovské osudové neštěstí. Marcele, jež se provdá za praktického a charakterního Mirka, se narodí holčička Anička s Downovým syndromem. Na vině je také lékařská nedůslednost. Holčičku citlivá a statečná Marcela „nedá", podrží ji manžel Mirek. Martyrium nepochopení (lékaři, sousedka, učitelky ve školce, paní v ordinaci apod.), zmírňují dobří lidé (Mirek, matka, Eva, doktorka, zdravotní sestra, vychovatel ...), již dávají sílu. Autorka, ač mnohé o Downově syndromu věděla, pečlivě nastudovala celou problematiku znovu - inu profesionálka. Nebudu prozrazovat čtenářům, jaké rány osudu ještě Marcelu čekají, ba neřeknu nic ani o cestě Evy ke svobodě. Eviny chytré bitvy ve škole, učitelé nucení psát „ideologické posudky" a prodávat „neprodejné" ruské knihy po neuvěřitelném vystoupení fanatické ruštinářky, omezování svobody lidí, nábory do dolů a do armády, přednáška kontroverzního bohemisty Mareše, v němž ti starší možná poznají doc. PhDr. Jaroslava Machytku, učitele na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, májové oslavy ... A do toho pokorná práce Marcely s Aničkou zaplacená ponižujícími ústupky mnohdy brutálnímu okolí. Po jednom neomaleném ataku učitelky mateřské školy psychicky vyčerpaná Marcela říká: Ne, Aničko, dneska žádné kartičky a omalovánky, dneska půjdeme ven, ke stromům a žábám a mezím. Teď už tam určitě kvetou podběly a nějakou fialku už možná taky najdeme, i kdybychom je měly očima ze země vytáhnout ... a třeba i nějaký šnek už vylezl ... dobře nám tam bude.

A to spisovatelské řemeslo. Jak paní spisovatelka využívá již zmíněný vnitřní monolog, uměleckou zkratku (Porada: Otrávené, nedospalé tváře. Bloky, tužky. Zajištění oslavení Velké říjnové socialistické revoluce. Důstojné. Takže: nástěnky, samozřejmě třídní. Výzdoba budovy - Stupková. Zvláštní třídnické hodiny, bude vzpomenuto, vysvětleno, přiblíženo, oslaveno. Třídní i učitelé dějepisu. Návštěva výstavy v městském muzeu - od 5. třídy výš. Relace ve školním rozhlase. Připraví. Návštěva divadelního představení v městském divadle. Doprovodí.), jak kombinuje „ich" formu vyprávění (Marcela, Eva) s autorskou „er" formou. Myšlenky našich i světových velikánů literatury a filozofie (Shakespeare, Puškin, Čapek, Kant, Seifert, Horníček, Halas, neslouží ad.) k sebeprezentaci autorky, ale vystihují nejlépe daný problém a jsou zcela funkčně zapojeny do charakterizací, meditací i jednotlivých dílčích příběhů. Neodolatelná rebelka Eva například takto uvádí svůj pozdní příchod na poradu: A místo aby za sebou tiše zavřela, zůstala stát a zarecitovala: „Myslete si, že jste spali,/ co jsme se vám zjevovali./ Dobrou noc vám přeje Puk./ Chcete li však ztropit hluk,/ rarachovi bude milé,/ když mu zatleskáte čile." Klaunovská poklona. A do zavírajících se dveří hurónský smích, jaký tyhle zdi už dávno neslyšely. „No, no, no," tiší ředitel neukázněný sbor. „Čemu se smějete? To je právě ta nesvědomitost, ke které by nemělo docházet. Tady přece není k smíchu vůbec nic." Nedovřené dveře se otevřely, nejdřív se v nich zjevila halda těch draze vykoupených sešitů, pak celá Eva. Překvapené ticho. „Víte co, soudruhu řediteli? Jeden francouzský filosof prohlásil, že škola, ve které není k smíchu nic, je k smíchu celá." S jakoby samozřejmou lehkostí používá spisovné češtiny a klade nespisovnou tam, kde sedí. V oblibě má rčení, přísloví - a nejen česká. Mladší čtenáři jen těžko pochopí, že řadu replik a situací zažila autorka osobně. „To by snad ani nešlo vymyslet," říká.

Ne, nebojte se, nebudete číst politický traktát, jen román o žití a přežívání. Žijí ti, co pro někoho pracují, co pokorně slouží, co milují až za hrob: své žáky a práci, Aničku, lidi kolem sebe. Žijí ti, co vzdorují, nehrbí se a jdou za svobodou, byť musí zaplatit. Žijí ti, již jsou plni nesentimentálního citu, již láskou překlenou všechny problémy a uvědomí si lidský úděl. Ne nadarmo kniha začíná citátem z K. Čapka: Svatí a mučedníci tohoto světa neorodují za nás/ v žádném nebi, ale na zemi,/ orodují v našich srdcích za lidstvo,/ abychom v ně neztratili víru... neboť mnoho je/ nám souzeno trpět/ a mnohokrát zvedat oči k ozářené tváři člověka. Koneckonců lepší název knize nebylo možné vymyslet, neboť ne Eva, ale Marcela je hlavní hrdinkou románu. Zdrávas Maria (Ave Maria), milosti plná,/ Pán s tebou...

Článek je zveřejněn v rubrice Došlo do redakce, která je určena pro články a názory čtenářů a nemusí se shodovat s názory redakce.

Sdílet s přáteli na facebooku

Krátké zprávy z regionu Semilska

Jeden a půl milionem podpoří Liberecký kraj vědomostní soutěže žáků

Částkou 1 605 000 korun podpořil v letošní roce Liberecký kraj konání vědomostních olympiád žáků základních a středních škol. Okresní a krajská kola se konají již od začátku roku. Další finanční prostředky na soutěže ve výši 630.000 korun čerpá kraj ze státního rozpočtu. „Organizaci vědomostních soutěží zajišťuje na základě příspěvku zřizovatele ve výši 1 200 000 korun Střední škola a Mateřská škola Na Bojišti, Liberec. Jedná se o krajská a okresní kola vědomostních soutěží a klání ve středoškolské odborné činnosti. Na organizaci okresních kol mimo Liberec se podílejí příspěvkové organizace obcí. Jedná se například o domy dětí a mládeže či střediska volného času," uvedl Jiří Čeřovský, náměstek hejtmana pro resort školství, mládeže, tělovýchovy, sportu a zaměstnanosti.

Přednáška Léčitelské příběhy znovu v semilském muzeu

Opakování přednášky Léčitelské příběhy se uskuteční v semilském muzeu ve středu 24. dubna v 17:00. V našem regionu v rámci léčitelské výstavy nalezli více jak 30 velmi zajímavých a mnohdy i různorodých osobností. Jací to byli lidé? Jaké byly jejich motivace k léčení potřebných? Z jakých zdrojů čerpali své znalosti? O tom bude vyprávět autor výstavy, náš muzejní historik Tomáš Chvátal.