Poznámka: Jak jsem čekal parodii a pak ani nechtěl odejít
04.10.2011 09:34:42 | Autor: Petr Ježek | Rubrika: ZPRÁVY
| Obce: Semily
Přiznám se, že projekt studentů Kolora 01 ve mně předem vzbuzoval obavy. Projekt totiž šlo snadno „pohnojit" hned na několik způsobů. Co to vlastně bude? Divadlo, parodie, fraška nebo prohlídka prázdnými sály?
Obavy umocňovaly těžko uchopitelné věty v propagačních materiálech - site specifik projekt, památník semilských předků i zad(eč)ků nebo unikátní industriální projekt.
Bylo hned několik úskalí
Prvním úskalím byla především rozlehlost areálu. Vždyť přece v obrovských sálech, kde v době rozkvětu pracovalo až 1500 lidí se musí jakákoliv skupinka návštěvníků i účinkujících díky volnému prostoru ztratit. Za další úskalí jsem považoval to, jak si mladí umělci vůbec budou představovat, jak to tu chodilo. Valná část jich tu dobu nemůže pamatovat, většina jich má být navíc z Prahy. Budou plácat blbiny ve smyslu, jak si dnes mladí představují socialismus? Starší návštěvníky - bývalé zaměstance by tím přístupem jedině popudili.
Čtvrtým zádrhelem mohlo být avizované řešení areálu Kolory/ Hybler, chtějí tu snad řešit budoucnost za majitele areálu? Na tyto obavy jsem měl plné právo z pozice bývalého zaměstnance závodu, ve kterém jsem při svém prvním zaměstnání strávil téměř 9 let!
Výsledek pozitivně překvapil
Výsledek mě ale upřímně překvapil, odcházel jsem spokojený, pobavený a nostalgie mě jen pomalu pouštěla za další prací na fotbalový stadion. Proč ta změna názoru? Jednoduchá věc, studenti a organizátoři zvládli svůj projekt se ctí a rozptýlili postupně všechny mé obavy.
Hned počáteční „kramářská fraška" Jak pan Schmitt k továrně přišel všechny diváky dokonale odrovnala a naladila na to, co mohou čekat dál. S prostorem si pořadatelé poradili skvěle tím, že návštěvníky nevodili po celém areálu, ale zhruba po jedné pětině - původní nové budově přádelny. Z toho důvodu ani nevadilo, že na těchto sálech se nevyráběly pleny, ale příze.
Neodbyli přípravu a věděli co ztvárňují
Největším osobním překvapením pro mě bylo, že pořadatelé v žádném případě neodbyli přípravu a zpovídali několik bývalých zaměstnanců, aby zjistili, „jak to tu doopravdy probíhalo".
Zřejmě více byly zpovídané ženy (projekt zašťiťovaly především autorky), což se možná trochu projevilo v některých představeních. Přitom po roce 1990 zde byla až třetina zaměstnanců muži. Také jakoby nikdo nevěděl, že zdejší provoz jel ještě v roce 2005, takže ne vždy muselo jít o dávnou minulost. Jako jedinou ze všech jsem pak ne zcela pochopil „umývárkovou" scénku, což je ale výborná bilance z deseti zastavení.
Dohromady vše ladilo
To vše jsou pouze malé výtky, celé to vše dohromady ladilo a fungovalo. Připomněl jsem si své první zaměstnání, poznal svou skříňku v šatně a na svém místě stále byl „Temelín", zásobovač mykacích strojů, kam jsem každý den až ke stropu lezl vybírat bavlněný prach.
I ty velké budovy vypadaly zvenčí přes svou oprýskanost najednou docela pěkně. Sám jsem se přistihl, že se mi nechce odejít z posledního sálu a radši bych zůstal déle. V baru u Dvou přadlen Mária a Fidel bude jistě zásob dost...
PS: Co pro mě nejvíce připomínalo staré časy? Když si hezké holky v tmavých tričkách oblékly nevzhledné a nepraktické pracovní zástěry a staly se z nich tančící přadlenky!
Sdílet s přáteli na facebooku
Další aktualita v pořadí
ARCHIV AKTUALIT
