Semilák v Asii – Proti toku Mekongu

11.05.2011 12:37:20 | Autor: Daniel Mach | Rubrika: ZPRÁVY | Obce: Semily

Poslední část své cesty po Asii jsem si naplánoval jako cestu proti toku Mekongu z Vietnamu přes Kambodžu do Laosu. Na Čínu, kde Mekong nazývaný tam Lancang pramení, už tentokrát nedošlo.

Cesta ve Vietnamu začala v městečku Ben Tre, které leží na ostrůvku mezi hlavním a bočním ramenem Mekongu. Delta Mekongu ve Vietnamu je čilou obchodní cestou a počet lodí, které plují proti nebo po proudu Mekongu je obrovský. Vzhledem k hloubce řeky není velký problém, aby se do větších měst v deltě dostaly i menší námořní lodě. Z toho důvodu také Vietnamci budují mosty dost vysoké na to, aby je lodě podepluly. Je zajímavé, že pro nás je Vietnam stále jakousi nevyspělou zemí kdesi na východě, zatímco zde se budují mosty jako technická díla, která pak obdivujeme v televizních dokumentech nebo v odborné literatuře.

S tím, jak se budují silnice a mosty, však mizí původní tradiční vodní cesty využívané místními obyvateli. Kanály mezi rameny Mekongu samozřejmě zůstávají, ale nákladní auta náklad převezou rychleji a levněji. Proto postupně mizí jak malé nákladní čluny, tak hlavně vodní tržnice, kde se ještě nedávno čile obchodovalo nejen s potravinami, ale i s textilem nebo stavebním materiálem. Pokrok je nezadržitelný a již dnes počet lodí s turisty převažuje nad počtem lodí s posledními obchodníky, kteří přivážejí zboží a odvážejí nákupy tam, kam zřejmě ještě nevede silnice. Těchto míst ale kvapem ubývá.

Chau Doc bylo posledním městem, které jsem ve Vietnamu navštívil. Neleží přímo na Mekongu, ale na jeho bočním rameni nazývaném Bassac. Nedaleko města se nachází posvátná buddhistická hora Sam. Bohužel tak jako mnohokrát jinde ve Vietnamu, i tady jsem se přesvědčil, že obchodníci dokáží poničit prakticky vše bez úcty k historii a tomu, co vytvořili generace jejich předchůdců. Cesta mezi malými chrámy a jeskynními modlitebnami je "lemována" restauracemi a prodejními stánky, které jsou provizorně spíchnuty ze dřeva, bambusu a igelitu, a úspěšně brání jakémukoli výhledu zpět do planiny směrem k řece Bassac.

I Vietnamci umí podvádět

Při odjezdu si Vietnamci neodpustili poslední "drobný" podvod. Narazil jsem na cestovku, která nabízela celkem levnou cestu lodí po Mekongu z Chau Doc až do Phnom Penhu, hlavního města Kambodže. Několikrát jsem se ptal, jestli se opravdu jede až do Phnom Penhu, nebo jen na hranici a odsud minibusem, jak cestu popisovali v průvodci. "Ne, cesta je samozřejmě až do Phnom Penhu!" zněla odpověď. Rád jsem uvěřil, navíc mi cíl cesty napsali i na poukaz. Začátek cesty byl ve znamení neplánované návštěvy plovoucí říční vesnice, a pak už se jelo po kanálech mezi hlavním ramenem Mekongu a řekou Bassac. Na hranici, kterou tvoří domek na pontonech, nám sebrali pasy a potvrzení o cestě a nechali nás v místní hospodě. Poobědvali jsme, s doklady se vrátil jiný průvodce, posadil nás do minibusu a o další cestě lodí nic nevěděl. Ostatní spolucestující to snášeli s ledovým klidem. Prý s tím počítali. Mně by asi nezbývalo nic jiného, než vystoupit a trucovat, tak jsem zůstal sedět a trpně jsem snášel cestu hodně vzdálenou od toku řeky.

V Kambodži jsem pobýval především v hlavním městě Phnompenhu, kde jsem si vyřizoval vízum do Laosu. Ubytoval jsem se v blízkosti tržnice O´Russei, kde lze podle průvodce koupit vše, na co si jen vzpomenete, a ještě pár věcí navíc. Ale večer se vše změní, bleší trh zmizí a nahradí ho obrovská jídelna. Zmizely sice smažení švábi, na které jsem tu minule narazil, a také se mi zdálo, že někam zmizel hotýlek, ve kterém jsem bydlel, ale kromě jídla všeho druhu tu byly opět ovocné koktejly, na kterých jsem v Asii opravdu "ujížděl". Vízum jsem vyřídil poměrně rychle, ale za několik dnů na hranici s Laosem jsem zjistil, že zbytečně. Vydali by mi ho za stejné peníze na počkání.

V laguně se dalo pozorovat delfíny

Mnohem zajímavějším místem bylo městečko Kratie dál proti proudu Mekongu. Asi 15 km od města se nachází laguna, ve které lze pozorovat Irrawadské delfíny. Jak z názvu vyplývá, kromě Mekongu se vyskytují ještě v řece Irrawaddy v Myanmaru, nebo-li Barmě. Cesta k laguně nebyla tak jednoduchá, jak bych si představoval. Slibované minibusy nejezdily, a motorkoví taxikáři měli naučenou mantru o desítkách dolarů za jedno svezení, kterou se mi nechtělo poslouchat. Nezbývalo, než si půjčit kolo a vyrazit s pomocí jedné naštvané lidské síly. Dorazil jsem na lagunu kolem deváté hodiny, což bývá někdy považováno za limitující hodinu pro pozorování, protože během poledního vedra jsou líní i delfíni, a je těžké je vystopovat. Možná pomohl ranní deštík se zataženou oblohou, ale spíše nízký stav vody, kdy se delfíni vyskytují na známých místech. To znamená tam, kde je v Mekongu alespoň trochu hluboká voda.

Sotva jsme odrazili od břehu, objevilo se u člunu asi šest delfínů ve skupině a další dva samostatně. Široko daleko nebyl žádný jiný člun, naprosté ticho, a do něj se jen čas od času ozvalo zafunění, když se hřbet delfína objevil na hladině pro čerstvou dávku kyslíku. Hodně mi to připomínalo pozorování velryb na Islandu, ale k dvanáctimetrovým monstrům má dva a půl metrový delfín daleko. Delfíni sice neskáčou nad hladinu a nedají se tak nafotit žádné atraktivní obrázky jako u jejich mořských soukmenovců, ale sedět hodinu na přídi člunu a odhadovat, kde by se asi delfíni mohli objevit, aby se vzápětí objevili úplně jinde, byla zábava, kterou jsem si opravdu užíval. Zpětně si uvědomuji, že asi největší, co jsem na Mekongu zažil.

Z Kambodže do Laosu neprojdete bez dolarů

Přechod z Kambodže do Laosu byl před lety označovaný jako problematický. Dnes už je to tak trochu formalita spojená s finanční úlitbou ve prospěch celníků. Na kambodžské straně, kterou jsem opouštěl, si celníci řekli o jeden dolar "za razítko do pasu", na laosské straně si řekli o dva dolary, protože ještě navíc mají po úředních hodinách. Ani na jedné straně pochopitelně žádné potvrzení o platbě nevydávají. Měl jsem pocit, že do celého systému je zapojená i agentura provozující autobusovou linku. Ještě před dvěma roky jezdil autobus tak, že byl na hranicích před čtvrtou hodinou, kdy jsou v Laosu ještě úřední hodiny, ale pak jízdní řád o hodinu posunuli, a rázem je potřeba dolar navíc, a těžko říct, jestli mizí celý pouze v kapsách celníků.

Systém, jak dostat z turistů co nejvíc dolarů, měl totiž ještě pokračování. Autobus nás několik, kteří jsme jeli na ostrov Don Det, vysadil asi sto metrů od přístaviště lodí, kde byl náhodou připravený člun, ale za asi desetiminutovou plavbu na ostrov od nás vyžadovali tři dolary. Namítali jsme, že původně nás informovali o dvou dolarech, ale že prý už je podvečer, a to je cena vyšší. Spolucestující sice původně tvrdili, že víc než dva dolary nezaplatí, ale než jsem se stačil otočit, byli všichni v loďce a převozník mi podstrkoval ruku plnou jednodolarovek, která svědčila o tom, že všichni bez řečí zaplatili. Zaplatil jsem tedy taky, jen netuším, jestli platili i průvodčí z autobusu a jeho pomocník, kteří bůhví proč neodjeli s autobusem do Pakse, ale jeli s námi na ostrov.

Don Det sám o sobě je krásné místo k lenošení a také jedno z mála míst, kde se dá celkem bez problémů koupat v Mekongu. Malá pláž, která slouží jako přístaviště člunů, je na horním konci ostrova, a voda tedy není znečištěna odpady. Don Det byl pro mě lákavý také tím, že na něm Francouzi před více než sto lety postavili krátkou železnici, která měla přepravovat lodní náklady. Don Det a sousední jižní ostrov Don Khon totiž leží na vodopádech, které rozdělují Mekong na dvě úrovně pro lodě nepřekonatelné. Bohužel do dnešních dnů se dochovala pouze překladiště na obou koncích železnice a most, který oba ostrovy spojuje. Koleje jsou již rozebrány a v současné době probíhá úprava bývalé železnice na silnici. Za vším je turistický ruch.

Na jižním ostrově je buddhistický chrám hojně navštěvovaný thajskými turisty. Ti se dopraví lodí přes rameno Mekongu na Don Det a dále se nechávají odvést minibusy. No a samozřejmě čím lepší cesta, tím více turistů. Nutno poznamenat, že thajští turisté násobně převyšují počet turistů z jiných zemí, takže v očích Laosanů to má význam, a obnovení železnice by bylo asi hodně drahé. Pro nás Neasiaty to však znamená zase o kousek méně romantiky a konec klídku pro jízdy na kolech.

Kmérové sídlili i v chrámu Phu

Jestliže nenavštívíte chrámy v kambodžském Siem Reapu, tedy především nejatraktivnější Angor Wat a Bayon, můžete vzít zavděk alespoň menší verzí khmerského chrámu v Champasaku na jihu Laousu, kterou je chrám Phu. Ten byl součástí khmerské říše právě v dobách, kdy byla osídlena oblast kolem Angor Watu, a měl s ním přímé spojení cestou, která již dnes bohužel neexistuje. Chrám Phu leží na úpatí hory. Hlavní a největší část komplexu leží v dolní části a probíhají zde restaurátorské práce, takže se rozvalinami nemůžete procházet tak, jak je to možné v Kambodži. Současně také není kam se schovat před pražícím sluncem. To musíte vystoupat po strmých schodech k malé modlitebně ve svahu, která je obklopena vysokými stromy, a posezení ve stínu s výhledem na dolní komplex nemá chybu. Drobná nepříjemnost mě čekala při návratu. Kolo původně odstavené ve stínu, se dostalo na slunce, a sedačka byla tak rozpálená, že se na ni prakticky nedalo sedět. Moc nepomohlo ani polití vodou z blízké nádrže, protože voda také nebyla nejstudenější, takže jsem musel počkat, až sedlo zchladne ve stínu.

Městečko Thakek mělo být původně jen malou zastávkou, abych neseděl celý den v autobuse. Ta idylická představa volného sedadla vzala rychle za své, když mě v Pakse odvezl taxikář na jinou autobusovou stanici, kde autobusy jen zastavovaly, ale už přijely většinou plné. Znamenalo to, že jsem sice prvních asi sto kilometrů mohl prosedět na podlaze, ale po první občerstvovací zastávce už nebylo kam si sednout, protože podlaha byla pokryta plastovými obaly se zbytky jídla, a ze strany na stranu se přelévalo rozlité pití. Zbývajících víc než stodvacet kilometrů, a tedy asi tři hodiny, jsem musel prostát. Thakekem měla za francouzské koloniální vlády procházet železnice, která měla spojit Thajsko s vietnamským pobřežím. Dokonce se začalo se stavbou, a na vietnamsko-laosské hranici je postavena betonová konstrukce mostu. To je však asi vše, co z plánované stavby zbylo. Za městem se sice místy objevuje něco jako násep, který tu skutečně vybudován byl, ale vše je zarostlé a nerozeznatelné, takže žádné objevování železniční historie se tentokrát nekonalo.

Nový rok jde začínat i v dubnu

Užil jsem si však současné zábavy, protože od 14. dubna slavili Laosané nový rok. Málokdy a málokomu se poštěstí slavit třikrát nový rok v jednom roce. Po tom klasickém na Filipínách jsem "slavil" i ten čínský začátkem února, a teď potřetí a letos už naposled. Oslavy se v mnohem podobají indické oslavě konce období sucha, kdy se lidé především polévají vodou. U starších lidí je to skutečně oslava ve vší úctě, kdy k nim přistoupí ten, kdo slaví, popřeje šťastný nový rok, a mírně je polívá vodou.

Mládež si však tuto formu oslavy představuje jinak, a turisté jsou bohužel častým terčem vodních útoků, kdy nečekané polití z auta, které jede v protisměru, je tou nejmírnější formou. Zažil jsem i útok vodní bombou, kdy po vás hodí vší silou vodu v plastovém sáčku, a to už opravdu bolí, a se zábavou to nemá nic moc společného. Navíc je voda často smíchána s nějakým barevným práškem, nebo prostě jen s blátem, jak byla nabraná z kaluže, takže na oblečení zanechává špínu, která se jen těžko pere. Opilí otcové jako dozor činnost svých ratolestí příliš nekorigují, zvlášť, když se cílem stal jen farang, což je místní označení pro cizince pocházející z anglického foreigner.

Asi dvacet kilometrů od Thakheku se nachází jeskyně Than Pha Pa, která je též označována jako Buddha Cave. Místní farmář, který prolézal asi před deseti lety skály, a hledal hnízda netopýrů, nalezl jeskyni, ve které se nacházela více než stovka soch a sošek Buddhů v nejrůznějších velikostech. Ten největší sedící Buddha se blíží velikosti člověka, ty nejmenší sošky by se daly jednoduše schovat do kapsy u kalhot, a mnoho sošek tak i nepochybně zmizelo. Protože oslavy nového roku jsou spojeny s volnem, v jeskyni byl velký nával. Největší tlačenice však překvapivě nebyla u nízkého a úzkého vchodu do jeskyně, ale u velkého větráku, který mírnil vedro. Když jsem se propracoval přes chladící se dav, před samotnými soškami bylo prázdno a nikdo mě nikam neodstrkoval.

Planina džbánů ve výšce 1100 metrů

Další cestou, kterou jsem si připravil, aniž bych měl představu o tom, co znamená v průvodci uvedené "cesta je ve špatné kondici", byla jízda autobusem z Paksanu na břehu Mekongu do Phonsavanu, který je centrem náhorní plošiny známé jako "Planina džbánů" a leží ve výšce okolo 1.100 metrů. Planina byla také jedním z nejvíce bombardovaných míst během druhé indočínské války, která je u nás neprávem zužována na válku mezi severním a jižním Vietnamem. Předzvěst o stavu cesty dával pohled na autobus, který byl špinavý a na první pohled mu lecos scházelo, ale byl překvapivě pojízdný.

První dvě hodiny probíhala jízda klidně, a už jsem si maloval v růžových barvách, že je silnice dokončena a průvodce má staré informace. Pak ale najednou chyběl jeden most a autobus se brodil řekou, po chvíli chyběl další most, poté jsme najeli na hliněnou cestu, a vše skončilo delší zastávkou v místě, kde rypadlo odebíralo hlínu a prohlubovalo terén pro novou silnici. Když si nás bagrista všiml, připravil pro nás nájezd na starou cestu tím, že na pásech několikrát přejel rozrytý úsek, a pak už vše záleželo na umění našeho řidiče. Nejel tu poprvé, takže jsme ani nezapadli ani nikam nespadli, ale jízdu staveništěm si jako zážitek asi příště odpustím. Jemný prach budu z batohu vysypávat ještě asi dlouhu a oblečení jsem nechal vyprat minimálně dvakrát, než se trošku podobalo původní formě.

Kamenné džbány mi asi před dvěma roky ukazoval kamarád po návratu z Laosu. Tehdy mě moc "nevzaly", a vážně jsem uvažoval, že bych si tento laosský turistický magnet nechal ujít. Byla by to asi škoda. Na fotkách to opravdu nijak zajímavě nevypadá, ale když vedle džbánu stojíte a případně si na ně můžete sáhnout, je to trochu jiný dojem, než máte z obrázku. Navíc po děsivém vedru v údolí Mekongu byl úprk do hor i příjemným osvěžením. Protože planina je relativně rozlehlá a rovná, není problém si půjčit kolo a najet za den desítky kilometrů jak k džbánům, tak třeba i k vraku ruského tanku (kde se tu asi vzal?).

Luang Prabang, už opět v údolí Mekongu, byl dlouhá staletí sídlem laosských králů a teprve někdy v osmnáctém století tuto pozici ztratil. Přesto zde zůstal královský palác a také desítky buddhistických chrámů. Ty sem lákají velké množství turistů a při večerní procházce uličkami lemovanými koloniálními domy z doby francouzské nadvlády si člověk nepřipadal jako v Asii, ale spíše jako ve středomoří. Ale právě chrámy dávají městu jeho jedinečnost. No a pak samozřejmě také uliční trhy se vším možným a nemožným, kde kupodivu chybí asijská jídla, ale běžně si můžete dát bagetu s džemem a nutelou (super kalorická bomba) a zapít ji ovocným koktejlem, který je mixem kousků ovoce, ledu, sladké šťávy a kondenzovaného mléka (kalorická bomba číslo dvě).

Procesí už k jeskyni Pak Ou nechodí

Asi pětadvacet kilometrů proti proudu Mekongu se nachází jeskyně Pak Ou. Podle místních byla tato jeskyně jednou z nejvýznamnějších, a každoročně právě v době dubnových oslav laosského nového roku se konalo procesí, které vycházelo z Luang Prabangu a končilo bezprostředně u jeskyně. Pro taková procesí samozřejmě musela existovat vhodná cesta, ale když dnes přejedete v Luang Prabangu Mekong, najde pouze čtyři chrámy, které asi starou cestu lemovaly, ale jinak už nic víc. Ostatně procesí se zde nekonají již hezkou řádku let.

Laos byl totiž královstvím do roku 1975, kdy se podobně jako u nás dostali legální parlamentní cestou k moci komunisté, ale vzápětí ustanovili vládu jedné strany. Královská rodina byla odvlečena do jeskyň na severu země, kde se původně komunisté organizovali díky pomoci z Číny a z Vietnamu, a o osudech krále není nic dalšího známo. Vláda však brzy opustila ideu zakázat v zemi buddhismus jako dominantní náboženství, proto se zde i dnes staví velkém množství chrámů, i když úcta k buddhismu jako takovému není mezi lidmi rozhodně tak silná, jako třeba v sousedním Thajsku.

Po Luang Prabangu následovala ještě krátká "oddechovka" v mírně bohémském Vang Viengu, který je proslulý především tubingem, neboli jízdou na duších z kol traktorů a náklaďáků na blízké řece, a pak také svými happy šejky a happy pizzami, kdy vám do pití či jídla přimíchají tu trošku marihuany, tu trošku opia. Obojí je samozřejmě oficiálně zakázané, ale především nedoporučované. Není nejlepší pocit se ráno probudit bůhví kde bez peněz nebo bez pasu. Ale moc návštěvníků, které zde ráno potkáváte na ulicích, zřejmě na tyto rady nedá. No a pak už jsem pokračoval na jih do asi nejmenšího asijského hlavního města Vientianu, kde jsem se naposledy setkal s Mekongem, a tím pádem také skončilo mé dlouhé putování Asií.

Teď by měl začít výčet lidí, kterým bych měl poděkovat za to, že mi cestu umožnili, ale já doufám, že oni ví, že jsem jim skutečně vděčný. A všem ostatním díky, že jste to s mými e-maily vydrželi, a díky za vzkazy z "domova".

Daniel Mach

Text a fotografie k 9. dílu cestopisného seriálu využity pro Naše Pojizeří se svolením Daniela Macha, stejné svolení má i oficiální web města Semily.

Předchozí díl: Semilák v Asii – Vietnam

Sdílet s přáteli na facebooku

Náhled fotogalerie

OTEVŘÍT FOTOGALERII (celkem 14 fotek)

 

Další aktualita v pořadí ARCHIV AKTUALIT

Vyberte datum:			Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2025 2026
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne

Krátké zprávy z regionu Semilska

Kácení i sázení lip se chystá v turnovské ulici Žižkova

Kácení a následná výsadba nových stromů, se kterými se počítá v týdnu od 1. prosince 2025, se dotkne ulice Žižkova v úseku od křižovatky se Zborovskou ulicí k ulici Alej legií. Dojde ke kácení osmi kusů lip srdčitých, ve stejném týdnu proběhne dosadba nových stromů. Jedná se o jeden strom u budovy OAHŠ u křižovatky se Zborovskou ulicí, jeden strom u vchodu do obchodu ZŠ Žižkova a šest stromů u bytových domů na konci ulice Žižkova. Kácení je plánováno za provozu se začátkem v pondělí 1. prosince (pokud klimatické podmínky dovolí). Při kácení jednotlivých stromů vždy dojde ke krátkodobé uzavírce komunikace za asistence poučených osob, které přechodně zastaví dopravu. Strom bude rychle odklizen a provoz znovu uvolněn. Kácení bude provedeno vždy v čase, kdy tudy neprojíždí autobus na pravidelné lince.

Liberec hostil světové odborníky na nanotechnologie

Nanotechnologie se stěhují z laboratoří do každodenní reality, z Libereckého kraje mohou udělat lídra v udržitelných technologiích. Shodli se na tom účastníci mezinárodní konference NanoCzech 2025, kterou v Liberci uspořádala Agentura regionálního rozvoje společně s Libereckým krajem. Konference se zaměřila především na technologie, které čistí vodu, vzduch a půdu. Potvrdila kvalitu místních výzkumných týmů, výsledků jejich práce i mezinárodních projektů, do kterých jsou zapojeni. Dorazilo zhruba 150 vědců, výzkumných pracovníků, zástupců firem a diplomatických misí z více než dvaceti zemí světa. Jejich účast ukázala, že liberecký region má ve výzkumu a vývoji nanotechnologií své pevné místo na mapě světa.