Cestovatel Daniel Mach: Na Antarktidu se zatím nechystám

25.06.2011 14:01:51 | Autor: Petr Ježek | Rubrika: ZPRÁVY | Obce: Semily

Po návratu z asijské cesty uspořádal Daniel Mach nedávno v semilském kulturním centru Golf první ze setkání s promítáním. To byla příležitost pro náš rozhovor nejen o jeho poslední cestě, ale i o životní touze cestovat a poznávat daleké kraje.

Beseda konaná 15. června se setkala s velkým ohlasem, o čemž svědčilo zaplněné předsálí, mnohé tak jistě potěší, že další promítání Daniela Macha budou následovat, o tom ale více až na konci rozhovoru.

Dane, trochu se známe, vím, že jsi procestoval už spoustu zemí. Ale radši ty sám čtenářům zopakuj, kde všude už jsi v životě byl?

Mezi nejčastější cíle patřila určitě Asie - Indie, Indonesie, Thajsko a teď i v Čína a Filipíny. Nevím přesně proč právě Asie, ale určitě to neberu jako omezení. No a protože mě lákají hlavně sopky, tak bych asi neměl zapomenout na Island, na jihovýchodní Afriku, kde jsem strávil několik měsíců v Ugandě, Rwandě a Tanzánii, a také na Sicílii a Liparské ostrovy, protože Etna a Stromboli patří k sopkám, které jsem si zamiloval vůbec nejvíc.

Chybí ještě nějaký kontinent kromě Antarktidy? Nechystáš se třeba i tam?

Na Antarktidu se určitě nechystám, tam je na mě moc velká zima. Ale Mount Erebus může být pěkná sopka, pokud je aktivní a zrovna vyjde počasí. Díky za inspiraci. Ale z kontinentů mi určitě chybí celá Amerika a také Austrálie a Oceánie. A dostat se na Nový Zéland a nebo na ostrůvek Vanuatu, to je můj sen. Ale takových je nás asi víc.

Vím, že jsi byl v mládí pilný čtenář. Dostal se mi totiž kdysi k nahlédnutí tvůj čtenářský deník. Zrodila se už někde tam při čtení zajímavých knih ta touha za poznáním dalekých krajů?

Nevím, jestli jsem si ty inspirující knížky zrovna zapisoval do deníku. V době, kdy jsem začínal číst, vycházela knižní edice „Knihy odvahy a dobrodružství", což jestli si ještě někdo vzpomene, byly většinou plavby po nekonečných oceánech a vzpoury lodníků. Krásu sopek jsem objevil, když jsem si půjčil někdy v patnácti letech Harouna Tatzieffa Zakázaná sopka. Popisuje v ní několik svých návštěv v Kongu, kde sledoval změny kráterového lávového jezera v sopce Niaragongo. Díky velkému štěstí jsem se v roce 2004 na sopku dostal, ale bohužel na vrcholu ležely mraky, takže jsem lávu v kráteru jen slyšel syčet, ale neviděl jsem jí. No a pak si ještě pamatuji na knihu Lovci orchidejí, což byl trojdílný román o cestách do tropických zemí. Napsal ji František Flos, tak trošku Karel May české literatury, protože ten také nikdy nebyl v zahraničí, ale napsal několik románů s tématikou exotických cest. Nakolik mě tyto knížky ovlivnily, to nevím, ale nějaké zrnko, které se časem ujalo, asi zasely.

Teď k tvé poslední cestě po Asii. Jak dlouho trvala a kolik jsi procestoval zemí?

Z Čech jsem odcestoval loni 12. srpna a vrátil jsem se 13. května, takže to bylo přesně devět měsíců. Protože mám rád železnici, tak jsem chtěl co nejdelší část cesty absolvovat vlakem. Jel jsem přes Bělorusko do Ruska a na Bajkal, kde jsem se na týden zastavil. Pak jsem procestoval východní Čínu a Filipíny, a když už jsem byl v Asii, chtěl jsem se podívat do povodí Mekongu, takže jsem ještě cestoval po Vietnamu, Kambodži a Laosu. 

Která země tě nejvíce zaujala?

To se hodně těžko soudí. Když jsem odjížděl po dvou měsících z Číny, tak jsem si říkal, že už tam třeba ani zpátky nemusím, ale na Filipínách se mi to rozleželo v hlavě, a zjistil jsem, že mě to vlastně něčím táhne zpátky. Zkušenost z Filipín byla podobná. Přestože mě tam okradli a přestože je tam všude dost velký nepořádek, tak sopky i potápění v moři patří k tomu nejlepšímu, co jsem zažil. Takže aniž bych nějakou zemi upřednostňoval, protože každá je zajímavá jiným způsobem, tak mě nejvíce „chytly u srdce" Čína a Filipíny.

Co tě vlastně k této cestě inspirovalo?

Co se týká hlavního cíle cesty, tak to byly sopky na Filipínách. A ty mě zklamaly pouze počasím, ale jsou to kopce, tam se se špatným počasím musí počítat. Odměnou mi ale nakonec bylo, že na Pinatubu panovalo opravdu krásné letní počasí a mohl jsem se tam vykoupat v blankytně modrém kráterovém jezeru. K cestě mě inspiroval také hodně starý článek z časopisu, který se jmenoval „Vlakem z Prahy do Hong Kongu", kde tehdy nějaký cestovatel popisoval, jak si došel v Praze na hlavní nádraží, a trpělivě tam přesvědčoval pokladní, že chce opravdu lístek na vlak z Prahy do Hong Kongu, a že to není žert. Nevím, jak se mu to podařilo, ale vyškemral si ho. Já jsem neměl jasno, kudy chci jet, tak jsem si jízdenky kupoval až během cesty, ale měl jsem předem zajištěnou cestu přes celé Rusko až na hranice s Čínou. No a pak taky určitě nejsem jediný, kdo sleduje, co se v Číně v posledních letech děje, jak se mění její postavení ve světě a jak rychle tam budují moderní síť rychlodrah pro rychlosti přes 300 km/h. No a když jsem si dal dohromady Čínu a Filipíny, tak jsem zjistil, že to jde vlastně ideálně spojit do jedné cesty.

Při promítání ses sice označoval za turistu, ale ten v představách lidí tráví v cizině jen svou dovolenou, takže to podle mě nesplňuješ. Vyhovuje ti více třeba pojmenování cestovatel?

Já tu svojí pozici nijak nenazývám, a jak tomu říkají ostatní, to je mi celkem jedno. V cizině se takovým turistům, jako jsem já, říká baťůžkáři. Prostě jsou to lidé, co si vezmou batoh a vyrazí do ciziny na zkušenou. Ale věkem do této skupiny už dávno nepatřím.

Devět měsíců na cestě je pro mě jako necestovatelský typ člověka, který má problém někde jednu noc přespat v cizí posteli, něco nepředstavitelného. Jak jsi zvládal to opravdu dlouhé odloučení od rodného města a jak těžko se na takových cestách shání například slušné ubytování?

Už před dvanácti lety jsem odjel na podobně dlouhou cestu do Indie. Tehdy byl ještě internet v plenkách, a protože jsem telefonoval domů jen jednou za měsíc, byl jsem od dění v Čechách opravdu odloučený. Teď jsou ale veškeré informace na webových stránkách, takže má člověk v cizině pocit, že není nikterak daleko, a třeba když jedeš na čtrnáct dní do Chorvatska na nějaké „divoké" místo bez internetu, tak si můžeš připadat daleko víc odloučený, než v Asii, kde mají internetovou kavárnu na každém rohu. S ubytováním až na výjimky není problém. Vždy jsem měl po ruce knižního průvodce, kde byly doporučené hotely a většinou i mapka města, takže hledání bylo celkem snadné. Jediný problém byl autobus v Číně. Mají totiž názvy cílových stanic pouze v čínštině, takže jsem nejednou běhal po autobusovém nádraží s lístečkem, na který mi v hotelu napsaly čínský název města, do kterého jsem chtěl jet, a porovnával jsem ho s nápisy na autobuse. Číňani jsou naštěstí ochotní, byť jim moje chování muselo připadat hodně legrační.

Co tě na tvých cestách překvapilo, co jsi opravdu nečekal? Myslím neobjevené památky, ale třeba i cestovatelské nesnáze či chování lidí.

Hodně mě překvapil Vietnam. Vůbec jsem netušil, že je tam tolik historických památek a tolik krásných koutů. Nepříjemně mě ale překvapili lidé, kteří jsou vlezlí a chvílemi velmi agresivní. Souvisí to určitě s tím, že jich na malém protoru žije strašně moc, a všichni se musí nějak uživit. Hodně jsem si užíval tradiční chování Číňanů, kteří ráno vyražejí do parků, kde cvičí taichi nebo nacvičují různá bojová umění, hrají pingpong, karty, majong a vůbec se baví. A večer naopak střední generace Číňanů vyrážela do parků tancovat takový zvláštní mix latinsko-amerických tanců. Na začátku jsem měl dost velký strach z toho, jak se v Číně vůbec domluvím, ale překvapila mě vstřícnost lidí a jejich ochota pomoci, i když anglicky se dá domluvit jen na málo místech.

Liší se život Asiatů opravdu tolik od toho našeho?

Liší i neliší. Záleží to na tom, jestli člověk hledá společné rysy nebo rozdíly. Mě neustále překvapuje to, jak zde rodiny žijí a hlavně drží pohromadě po několik generací, i když postupem času sleduji, že se tyto vazby postupně narušují. No a hlavně jsou cílevědomí, ohromně soutěživí a ctižádostiví. Asi to souvisí s tím kolik jich je. Ale nic se nedá paušalizovat, protože každý z těch států, které jsem procestoval je jiný. I po tom, co jsem řekl dříve, jsou mi stále nejsympatičtější Thajci. Jsou příjemní, ochotní, ale nejsou vlezlí, a hlavně hovoří alespoň trošku anglicky, takže není problém se s nimi domlouvat.

Jsi známý svou vášní pro vyhaslé vulkány. Myslíš, že to nějak souvisí s nedalekým Kozákovem?

Když vášeň, tak hlavně pro aktivní vulkány. Ale tos mě přivedl na další zajímavou spojitost. Přestože žijeme v Semilech už třicet let, jsme zde stále „naplaveniny". Přistěhovali jsme se z Bíliny, což je město na okraji Českého středohoří, tedy dalších vyhaslých vulkánů. Mám ovšem jeden velký dluh - ještě jsem nikdy nebyl na Milešovce, což by měl být jeden z historicky posledních aktivních vulkánů v Čechách. Jestli mám své sympatie k vulkánům díky tomu, že prakticky každou důležitou část života jsem prožil téměř na jejich úpatí, to ale nevím. Spíš mě fascinuje to srovnání, kdy se teoreticky učíme o zemi jako o něčem stabilním a neměnném, po čem chodíme a na čem si stavíme domy, a jinde „to" teče, případně „to" létá vzduchem nebo „to" ohřívá vodu. Když se člověku naskytne příležitost, a může strávit noc na okraji kráteru, je to podle mě nejkrásnější divadlo, které lze zažít.

Další tvou zálibou jsou vlaky. Jak jsou na tom České dráhy ve srovnání s těmi čínskými?

Kdysi jsem slyšel jedno velice vtipné přirovnání naší ekonomické úrovně ve vztahu k západu, a to že nám ujel vlak i s nádražím. U železnic to platí doslova. Číňané uskutečňují velkolepý plán výstavby vysokorychlostních tratí, což jsou tratě pro rychlosti nad 300 km/h. Mají vybudováno již několik tisíc kilometrů tratí a velice rychle staví další. Současně opouštějí malá nádraží a na stávajících tratích nechávají pouze vlaky na úrovni našich rychlíků. Osobní zastávkové vlaky nahrazují autobusy. U komunistického státu je toto jednoznačně ekonomické opatření překvapující, a v Evropě nebo Americe se k tomu zatím žádný stát neodhodlal. Čínská vláda se ale nemusí bát, že by je při příštích volbách nezvolili. České dráhy zvlášť v posledním desetiletí udělaly ohromný skok v před, co se týká nabídky vlakového spojení nebo dodržování jízdních řádů, což si málokdo uvědomuje, ale pokud jde o investice do oprav nebo výstavby nových tratí, tak se investuje strašně málo. Pendolino je pak ve srovnání s čínskými superexpresy obyčejným zastávkovým rychlíkem.

Jako občasný fotograf se musím zeptat i na tvoje fotovybavení. Asi jsi sebou nevláčel tu největší zrcadlovku, s jakým cestovním „držákem" jsi tedy nafotil ty krásné snímky?

Netuším, co přesně myslíš těmi krásnými snímky. Mám obyčejné vybavení, což je zrcadlovka Olympus E 520 (do Číny stylově s čínským vybavením), a nejsem rozhodně fotograf, který by se zabýval nějakou kompozicí snímku. U digitálních aparátů je výhoda, že si člověk může fotit co chce, a co se nelíbí, to jednoduše vymaže. Podařené snímky jsou pak vlastně jen „statistickou chybou". Ale díky za pochvalu.

Někteří Semiláci tě znají i z tvé předchozí práce na Městském úřadě na odboru investic. Jak spolu souvisí cestování a žádosti o Evropské dotace? Mohly ti třeba zkušenosti z cest nějak pomoci?

Řekl bych, že to nesouvisí vůbec. V těch zemích, kam cestuji, se investuje většinou z centrálního rozpočtu, nebo se jedná o jednorázovou zahraniční pomoc, např. z Jižní Koree nebo Japonska. Žádosti o dotace z EU byly z větší části o úřadování. Co řeknu, bude znít hodně jako ze starých časů, ale třeba v té Číně se díky centrálnímu plánování daří realizovat velké projekty, které mají hlavu a patu, a hodně se zkoumá, jestli se vynaložené náklady někdy vrátí. Třeba paradoxně u těch rychlodrah je návratnost z provozu větší, než u klasického vlaku. Rychlovlak ujede těch svých tisíc kilometrů za tři a půl hodiny, na konečné naběhne četa uklizeček, vše uklidí, otočí sedadla po směru jízdy, a souprava vyrazí za půl hodiny zpět. Obyčejný rychlík ujede stejnou trať za deset hodin, a i kdyby se ihned vydal zpět, za den zvládne jen cestu tam a zpět. Náklady za dražší superexpesní soupravu se tedy vrací daleko rychleji. Takto se u nás na centrále Českých drah zatím neuvažuje. Samozřejmě, že centrální řízení má na svědomí i takové excesy jako je přehrada Tři soutěsky, což není zrovna pozitivní investice. Takže nelze jen chválit. Spíš jak cestuji, tak se ze mě stává realistický Proevropan. Pokud chceme soutěžit se světem, pak to půjde jen jako součást velkého ekonomicky silného celku, sami nejsme nic. Jestli je to ale důsledek toho, že jsem dělal několik žádostí o dotace z EU, to nevím.

Co nyní budeš dělat, už máš vyhlédnuté nějaké pracovní místo nebo co nejdřív zase někam vyrazíš?

Ne,  další cestu zatím neplánuji. Nemám žádné vedlejší zdroje, takže musím rychle najít nějakou práci. Až poté si můžu začít něco plánovat, ale spíš už něco kratšího. Další devítiměsíční cestu už rozhodně plánovat nebudu. No leda ...

Po návratu z cesty pořádáš besedy s promítáním, inspiroval tě v tomhle přístupu i v Pojizeří známý cestovatel a dobrodruh Leoš Šimánek?

Pro někoho to možná bude znít překvapivě nebo nafoukaně, ale Leoše Šimánka nemám moc rád. Na besedě jsem sice nikdy nebyl, ale slyšel jsem s ním několikrát rozhovor v radiu, a moc  sympatický dojem na mě neudělal. U mě ty besedy vznikly spíš z důvodu, že kamarádi a známí chtěli něco vidět a slyšet, tak abych se nemusel často opakovat, udělám jednu besedu pro všechny. Před lety jsem udělal takou neoficiální besedu o cestě do Indonésie jen pro úzký okruh známých, a byl tam i ředitel kulturního domu, se kterým jsem se na základě toho domluvil, a z další cesty, která vedla na Kamčatku (zase ty sopky), jsme s kamarády udělali vlastně první oficiální besedu. No a tato je druhá, takže se Šimánkem se nemůžu poměřovat ani kvalitou, ani kvantitou.

Takže neplánuješ třeba podobně jako on vydat kalendář fotek?

Ne. Jak říkám, pokud se mi z toho množství vyloupne nějaká slušná fotka, jde spíš o náhodu. A ani nevím, jak se to zařizuje, takže při získávání financí asi zůstanu u toho, co umím.

Dnešní beseda Vlakem z Čech až do Hongkongu byla označena číslovkou dvě. Co to znamená, když ještě žádná jednička ještě nebyla?

To byl jen takový rádoby vtípek odkazující se na to, že jednou z inspirací byl dávný článek „Vlakem z Prahy do Hong Kongu". Já jsem jel ze Semil do Pardubic. Prahu jsem elegantně objel, proto jsem název upravil. Žádná jednička ale ve skutečnosti nebyla, to máš pravdu.

Plánuješ další promítání, kdy a kde se na ně můžeme těšit?

Prozatím jsem domluvený, že cestu do Číny odpromítám ještě jednou 9. července v Turnově, a v září pro takovou úzkou společnost v Praze v Jindřišské věži. Co se týká promítání obrázků z Filipín, Vietnamu a Laosu, tak to ještě nemám dohodnutý termín, ale měl bych je promítat někdy na podzim buď v předsálí KC Golf nebo v kině Jitřenka v Semilech.

Ve fotogalerii najdete fotografický průřez poslední Machovy asijské cesty. 

Daniel Mach
Narozen 24. 9. 1965 v Teplicích.
Mládí prožil v Bílině, od té doby žije v Semilech.
Podnikl dvě několikaměsíční cesty po Asii, jednou byl v jihovýchodní Africe, ale také v Rusku, na Islandu nebo Sicílii.

Související články:

Semilák v Asii – Vietnam

Semilák v Asii – Proti toku Mekongu

Další zajímavá setkání a besedy nejen s cestovateli můžete nalézt v rubrice Volný čas

Sdílet s přáteli na facebooku

Náhled fotogalerie

OTEVŘÍT FOTOGALERII (celkem 34 fotek)

 

Další aktualita v pořadí ARCHIV AKTUALIT

Vyberte datum:			Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2024 2025
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne

Krátké zprávy z regionu Semilska

Již pátým rokem podporuje Liberecký kraj aktivity pro rodiny s dětmi

Od roku 2020 mohou nestátní neziskové organizace získat od Libereckého kraje finanční podporu na aktivity pro rodiny s dětmi. Žádost o individuální dotaci v oblasti rodinné politiky je možné podávat od 30. dubna do 20. května letošního roku prostřednictvím internetových stránek Libereckého kraje. Celkem kraj na tyto účely vyčlenil 800 000 korun. „Organizace budou moci finanční prostředky použít na vzdělávací aktivity zaměřené na posílení partnerských a manželských vztahů, na zvyšování rodičovských kompetencí a na podporu slaďování rodinného a pracovního života," uvedl Petr Tulpa, náměstek pro resort sociálních věcí.

Zdravotnické memorandum umožní spolupráci na simulační výuce

Cvičení za pomoci modelů a využití nahraných situací v praxi - to je simulační výuka. Fakulta zdravotnických studií Technické univerzity v Liberci, Krajská nemocnice Liberec a Zdravotnická záchranná služba Libereckého kraje podepsaly memorandum, v němž se zavazují ke spolupráci v této oblasti. Záštitu memorandu udělili rektor Technické univerzity Miroslav Brzezina a hejtman Libereckého kraje Martin Půta. „Je to další krok k tomu, aby byli absolventi univerzity a pracovníci v nemocnici a na záchrance ještě lépe připravení a vyškolení na řadu situací, jež mohou v jejich praxi nastat. Díky zkušenostem, které nasbírají při simulační výuce, budou schopni poskytnout odbornou a účinnou pomoc tam, kde to bude potřeba," vysvětlil hejtman Martin Půta.