Střípky historie a záhad z Českého ráje: Kumburk

07.04.2016 19:33:20 | Autor: Ondřej Krotil | Rubrika: SPOLEČNOST | Obce: Český ráj,Lomnice nad Popelkou

Kdo se vydá například na Sněžku, Ještěd, Tábor, Kozákov nebo se toulá otevřenou krajinou Jičínska, jistě jeho pohled dříve nebo později spočine na zajímavém kopci, který připomíná suk nebo možná lépe řečeno hromádku po krtkovi. Na tomto kopci roste hustý les, který skrývá mohutný středověký hrad Kumburk.

Kumburk byl domovem středověkého feudála, tvořil historii nejen blízkého okolí, ale hýbal dějinami celé České země a zároveň byl pozorovatelem jedné velké tragédie. Více o historii této památky a místa se dozvíte v úvodním díle našeho nového seriálu Střípky historie a záhad z Českého ráje.

Nevíme kdy vznikl, ale víme, jak se jmenoval

O tom, kdy byl hrad vystavěn, nemáme dostatek historických a archeologických podkladů. Víme zcela jistě, že Kumburk se takto od počátku nejmenoval. Jeho původní jméno bylo mnohem vznešenější. Goldenburk - tedy Zlatý hrad. Až později, kdy se Goldenburk zkomolil na Kolburk, vzniklo jméno Kumburk. Jméno Zlatý hrad vzniklo nejspíše ze šťastné polohy hradu a tedy jeho majestátnosti. Na druhou stranu je potřeba připomenout, že v začátcích byl Kumburk docela maličký hrádek. Je ještě jedna teorie o vzniku jména. Goldenburk měl snad mít souvislost s těžbou zlata na Novopacku. Tato teorie regionálních badatelů se (zatím) nalézá v důkazní nouzi.

První doložený majitel s horkou krví

První historicky doložený majitel nemusí nutně znamenat, že hrad sám postavil a založil. Tato situace zřejmě platí i pro prvního doloženého majitele Kumburku, Markvarta z Kumburku (někdy též z Trnavy) - tehdy ještě psaného z Goldenburka, pocházející z Moravské větve Vartenberků.

Co přilákalo Markvarta ze vzdálené Moravy do našich končin nevíme, ale víme, jak si zde počínal. Roku 1325 byl Markvart Vokem z Rotštejna pohnán před soud za odnětí obročí. Pan Vok měl potíže se šlechtou i z nejvzdálenějších koutů, kteří mu všemožně škodili na jeho statcích a vrcholem bylo vypálení jeho sídla Rotštejna, a zajmutí hradního pána. Přesnou úlohu Markvartovu ve sporech neznáme. Možná si jen ukrojil svůj díl koláče jako jeho sousedé a vzdálení příbuzní páni z Bradlece. Jak to všechno dopadlo, není přesně známo.

Kumburští Vartenberkové o hrad přicházejí

Doba nástupu našeho nejvýznamnějšího panovníka Karla IV. znamenala jisté uklidnění politické situace v Čechách. Náš Otec vlasti kvůli pořádku v zemi neváhal vzít do ruky meč, aby si s odbojnými pány jednou pro vždy vyřídil účty. Tak se stalo na sousedním hradě Bradlec, který byl také vojskem Karla IV. dobyt...

Na Kumburku život plynul zvolna dál. Co se dělo na panství, přesně nevíme. Chybí nám o tom podrobnější písemné prameny. Markvart měl podle všeho tři syny. Beneše staršího, Jindřicha a Beneše mladšího z Vartenberka. Shodu jmen staršího a mladšího Beneše spatřujeme v tom, že bratři Jindřich a Beneš byli spřízněni ze strany matky.

Beneš starší, byl moravským místodržícím a dostal od krále za odměnu hrad Drnholec. Beneš ale nejpozději roku 1355 zemřel a dědictví se ujímá jeho bratr Jindřich. Jindřich přizval nejmladšího, nevlastního bratra Beneše mladšího, ke spravování majetku, který si s bratrem rozdělil. Jindřichovi připadlo panství Drnholec a Benešovi zbylo panství Kumburské. Beneš ale záhy umírá a Kumburku se ujímá prostřední z bratrů, Jindřich. Ten směnil Drnholec za Mohelský hrad a nakonec ho roku 1379 odprodal. Posledním Vartemberským pánem byl Jan z Vartemberka, syn Jindřichův, který začal hospodařit kolem roku 1396. Z neznámých příčin se Janovi hospodaření na rodovém majetku nedaří a dostává se do velkých dluhů. Byl na tom dokonce tak zle, že si půjčoval i od okolních drobných vladyků a měšťanů. Aby toho nebylo málo, o jeho panství usilovalo příbuzenstvo. Jan odprodával postupně své statky, až byl nakonec donucen prodat i celý Kumburk, a nechal si pouze dvůr v Radimi. Jaký to byl pro Jana smutný pohled z Radimi na Kumburk, který mu již nepatřil, asi není třeba připomínat. A tak v chudobě a bez známých potomků zemřel v roce 1410 a tím vymřela větev Kumburských z Vartemberka.

Proč se Jan dostal do dluhové pasti, je čistě spekulativní otázka. Mohlo jít o pohledávky po jeho otci, zadlužení po větší přestavbě hradu nebo šlo jen o výsledek mizerného hospodaření. Každopádně tím, že si Jan půjčoval od každého, kdo mu půjčil jakoukoli sumu, nasvědčuje spíše tomu, že se v závěru snažil vytloukat klín klínem.

Kumburk přímým svědkem běhu dějin

Zadlužené panství koupil mocný rod pánů z Lichtenburka. Konkrétně šlo o Jana z Lichtenburku, který Kumburk připojil ke svým rozsáhlým statkům. Jan měl cit pro politiku. Věrně stál po boku moravského markraběte Prokopa a později u samotného krále Václava IV. Ten na jeho dobré služby nezapomněl a Jan dostal nakonec vysoký úřad nejvyššího hofmistra a zároveň byl nejvyšším pražským purkrabím. Osud si bohužel vynutil další daň a Jan z Lichtenburka v roce 1407 umírá a zanechává po sobě velmi mladého dědice, Hynka Krušinu z Lichtenburka.

Husitský bojovník na hradě

Hynek byl postaven před nelehký úkol. Jak to tak bývá, po smrti hlavního správce rodového majetku - tedy jeho otce - musel Hynek o své dědictví bojovat a řešit různé peripetie, neboť v takových chvílích se na rodový majetek vrhne hejno hladových vlků. Situace došla tak daleko, že Hynek se musel soudit o majetek se samotnou královnou. Nakonec sáhl po meči a jal se získávat kompenzaci na statcích královny. Jak mu tato odbojová činnost prošla, nevíme. Víme s jistotou, že sousední hrad Bradlec, co by hrad králových odpůrců, byl z popudu krále Václava IV. roku 1417 dobyt a král následně hrad daroval manželce. O Kumburku nikde nepadla jediná zmínka a proto je pravděpodobné, že mladý Krušina ze všeho vyšel bez větší újmy.

Výchovnou ruku nad mladým Lichtenbrukem držel Čeněk z Vartemberka, sídlícím na nedalekém Veliši. Čeněk měl velmi zrádnou a nestálou povahu. Rozhodoval se vždy pragmaticky. Přidával se ke straně, ze které měl největší prospěch. Tento postup si Hynek zapamatoval a jak níže uvidíme, několikrát ku své spokojenosti i aplikoval.

Hynek byl nakloněn Husitství. Byl jedním z mnoha pánů, kteří protestovali proti upálení Mistra Jana Husa a později dosazoval do svých far a kostelů, husitské kněze. Po smrti krále, který zemřel rozčílením, když se dozvěděl o pražské defenestraci, sebral Hynek roku 1420 zbrojný lid, a v jeho čele z hory Orebu, táhl na pomoc Praze proti králi Zikmundovi. Komplikovaná situace nastala i tím, že Čeněk z Vartemberka vydal Pražský hrad nepříteli. Cestou se Hynek zastavil v klášteře v Mnichově Hradišti, který přepadl, vyloupil a následně vypálil. Potom Hynek, díky své velké statečnosti, pomohl zvrátit klíčovou bitvu pod Vyšehradem ku prospěchu husitů, a k nelibosti krále Zikmunda. Díky těmto událostem, se stal nejvyšším purkrabím Pražského hradu. Kvůli sporům uvnitř husitské frakce, kde nesouhlasil s radikálním Táborem, se stáhl z veřejného života a odebral zpátky na své panství.

Hynek nechal odejít nepřítele a byl proti Žižkovi

Netrvalo dlouho a Hynek byl opět politicky činný. Na jaře roku 1421, vtrhla do Čech slezská knížata, pustošíc vše, co jim pod ruku přišlo. Na obranu byl vypraven zbrojný lid, který svojí velikostí nepřátele zastrašil. Slezané zřejmě v krajně nevýhodné situaci, hodlali vyjednávat o příměří. Hynek Krušina a nám již známý Čeněk z Vartemberka, je však nechali volně odejít. Jaký byl motiv jejich jednání, nevíme, ale velmi pravděpodobně to nebylo zadarmo...

Z učebnic o husitství se dozvídáme, že úspěch husitů byl v jejich jednotnosti. To je jen částečná pravda. Je třeba dodat, že bylo několik frakcí, které mezi sebou bojovali. Jednalo se především o umírněné a radikální kališníky. Hynek s Čeňkem stáli spíše na straně umírněných kališníků - tedy proti Žižkovi. To jim Žižka neodpustil a hned, jak měl vhodnou příležitost, začal plenit jejich statky. Vyvrcholením byla bitva na vrchu Gothard roku 1423, kde byl Čeněk z Vartemberka poražen již slepým Žižkou.

Na straně Lišky ryšavé

V roce 1427, se Hynek přiklonil na stranu nepřátel husitů - tedy na stranu Zikmunda Lucemburského. Není známo, co mu Zikmund nasliboval, ale víme jistě, že po bitvě u Lipan 1434, kdy se Zikmund konečně chopil vlády v Českém království, odměnil Krušinu četnými statky na Vrchlabsku. V roce 1425 mu byl Zikmundem darován i sousední hrad Bradlec, ale jeho držení bylo nejspíše symbolické, neboť se stal opět opěrným bodem loupeživé posádky.

Co vedlo Hynka ke změnám strany, můžeme pouze spekulovat. Jeho významný spojenec Čeněk z Vartemberka zemřel na svém Veliši v roce 1425 na morovou nákazu - ten měnil také tábory podle toho, jak se mu to hodilo. I on byl příznivec reforem v církvi, ale je potřeba připomenout, že jak Hynek, tak Čeněk evidentně dávali přednost světským starostem - tedy rozšiřování svého majetku...

Hynek rozšiřuje své statky

Po již zmiňované bitvě u Lipan zastává Hynek vysoké úřady a dál se snaží rozšiřovat své rodové državy. To se mu daří, když s vdovou Annou z Koldic roku 1440 vyžení Kladsko a Minstrbersko. Nakonec roku 1454 umírá na Kladském hradě.

Katolík pomáhal husitskému králi Jiřímu

Hynkův syn Vilém, vládl na Kumburku, jako syn matky Anny z Házmburka. Házmburkové ve své době patřili k přísně katolickému rodu a stáli proti husitskému králi Jířímu z Poděbrad. I přes to zůstal Vilém svému králi věrný. Na oplátku (jak jinak) zastával Vilém vysoké úřady, ze kterých měl především pravidelný příjem (důchod).

Později měl Vilém problémy se svými příbuznými, kteří si činili nároky na tu nebo onu část panství. Nakonec se podařilo uhájit alespoň panství kumburské, miletínské a hostinské.

Nepohodlný Kumburk

Počátek 16. století nebyl k hradům příliš nakloněn. Ne jinak to bylo i na Kumburku. Šlechta již dávala raději přednost dobře vytápěným a honosným zámkům než nepohodlnému a chladnému hradu. Proto se do takové nemovitosti investovalo jen na nezbytně nutné opravy a mnoho hradů se nechalo rovnou chátrat.

Tak se stalo, že spousta feudálních sídel nepřežila 16. století. Krušinové, zřejmě zadluženi nákladnou přestavbou o hrad přicházejí a poslední pány, které můžeme považovat za obyvatele Kumburku, byli počátkem 16 století Žehušičtí z Nestájova. Ani oni hrad dlouho neudrželi a dalším vlastníkem se stal minstrberský kníže Bartoloměj, vnuk Jiřího z Poděbrad. Osud opět zapracoval a Bartoloměj si hradu dlouho neužil, neboť v roce 1515 utonul v Dunaji.

Majitelé již jen na zámku v Jičíně

Po krátké epizodní roli pánů z Dubé mezi léty 1518 - 1528, kupují Kumburk páni Trčkové z Lípy. Ti již zřejmě nepočítali s Kumburkem jako s trvalým sídlem, neboť v nedalekém Jičíně stavěli mnohem pohodlnější zámek. Nakonec po mnoha rodinných transakcí, prodávají roku 1607 hrad i s městem Jičínem, mocnému rodu Smiřických.

Kumburk dějištěm několika tragédií

Od chvíle, kdy Kumburk koupil mocný rod Smiřických, nastává série tragédií, které budou nakonec osudové i pro hrad samotný. První věcí je používání hradu. Hrad byl stále obýván, ale ne panstvem, které sídlilo v nedalekém Jičíně. Nejspíše byl udržován jako správní centrum, kde byl správce vymezeného majetku panství, který žil na hradě s čeledí a posádkou. Kumburk sloužil také jako velmi těžké vězení - o tom ale později. Také mohl sloužit jako velice mocná pevnost. Za slavných dob Hynka Krušiny a jeho syna Viléma, byl hrad přestavěn v polovině 15 století na moderní pevnost, která by i na počátku 17 století mohla nahánět útočníkům veliký strach.

Smiřičtí ze Smiřic

Rod Smiřických ze Smiřic, byl jedním z nejmocnějších a nejbohatších rodů. Pokud se budeme držet přísně objektivního formátu, je na místě připomenout, že svoji šanci, si jako mnozí jiní, nenechali ujít za bouří husitských, kde Jan I. Smiřický, vycítil příležitosti, které se mu naskýtali jak v táboře husitů, tak na straně Zikmunda Lucemburského. Ten na dobré služby nezapomínal a Smiřičtí se dostávají k prvnímu většímu majetku. Díky svým hospodářským a podnikatelským schopnostem, kde na svých panstvích zaváděli inovativní metody, se nakonec vypracovávají k nejbohatšímu rodu v Čechách.

Ale jak je zde několikrát uvedeno, osud míní jinak. Každý si může dosadit sám, jestli to byl osud, prokletí nebo jen smůla, která poslední dvě generace Smiřických postihovala. Smiřičtí totiž umírají mladí. Nevíme přesně proč. Snad se jednalo o dědičnou tuberkolozu. Po meči vymřela větev náchodská, černokostelecká, a zůstala pouze větev hruboskalská, kterou spravoval Zikmund II. Smiřický. Ten se řízením osudu stal univerzálním dědicem a v roce 1607 přikoupil i panství Kumburk. Dlouho si Kumburku neužil. Zikmund II. umírá následujícího roku.

Eliška Kateřina Smiřická

Skandál, který tato nešťastná osoba vlastním přičiněním vyvolala, byl na svojí dobu neuvěřitelný. O Elišce bychom dnes mohli říci, že jí ovládala sexuální posedlost. Vzhledem k tomu, že údajně nebyla moc hezká a měla zdeformovanou páteř - snad vlivem Pottovy nemoci nebo tím, že jí údajně služebnictvo upustilo na zem při koupání, nebyla ženichy vyhledávána. Možná za to mohl nějaký komplex z dětství ze strany matky, která jí kárala, že nedrží své tělo rovně a nikdy se nevdá a snad právě kvůli tomu vyhledávala sexuální dobrodružství. To ovšem mělo dva háčky. Prvním byl, že v té době panenství do svatby, byla naprosto samozřejmá norma. Druhým byl, že se spustila s tehdy "obyčejným" kovářem. To snad bylo ještě horší. Eliška již jednou měla problémy pro svoje smyslné chování, ale její matka, Kateřina z Házmburka z příšně katolického rodu, dala Elišku a její služebnou zmrskat.

To Elišku neodradilo, aby si roku 1607 vyhlédla jiného. Šlo o kováře Jiřího Wágnera, za kterým posílala svojí služebnou se vzkazy, aby za ní přišel. Ten však odmítal, protože mu bylo naprosto jasné, že v tomhle případě běží o krk a snažil se i prosit, aby ho již neobtěžovali. To ale Eliška obešla tak, že tu a tam poničila nějaké předměty, které si vyžadovaly různé zámečnické práce, takže Jiří nakonec musel stejně přijít...

Elišce se nakonec různými hrozbami povedlo svést Jiřího Wágnera, byla vykonána soulož, při níž Eliška přišla o panenství. Nakonec s ním chtěla utéct ze zámku, ale než se tak stalo, došlo k provalu. Její otec Zikmund, jí udělil okamžité domácí vězení na zámku Hrubá skála, dal uvěznit kováře Jiřího a služebnou Elišky. Otec však v následujícím roce zemřel a aniž by rozhodl o dalším osudu své dcery. Tak se stalo, že Eliška byla dál vězněna. Ztroskotal i pokus jí provdat za ženichy z nižší společenské vrstvy. Nakonec roku 1610 zemřela i její matka a buď za života nebo těsně po její smrti, byla Eliška převezena na hrad Kumburk, kde nehrozil žádný skandál.

Smiřičtí vymírají

Eliška mimo své mladší sestry Markéty Salomeny, měla další sourozence. Nejstarším byl Jaroslav - ten ale roku 1611 zřejmě umírá na tuberkolozu. Dalším byl prostoduchý a slabomyslný Jindřich Jiří. Díky jeho duševnímu hendikepu, se s ním v dědické posloupnosti nepočítalo...

Třetí syn byl vzdělaný a uznávaný Albracht Jan. Tento vynikající politik a hospodář, dohodl s ostatními českými pány ve svém pražském paláci druhou pražskou defenestraci. Po vyházení místodržících z oken, byl následně jedním ze stavovských direktorů a díky svému bohatství, financoval stavovskou, armádu. Možná se s ním počítalo jako s českým králem, nakonec takové ambice přenechal "zimnímu králi" Fridrichovi, Falckému Kurfiřtovi. I Albrecht zemřel a to v listopadu 1618. Tím Smiřičtí po meči nevymírají, protože stále zbývá slabomyslný Jindřich Jiří, který byl nejspíš v péči Markéty Salomeny.

Pranice o majetek

Na majetek si dělala zálusk chamtivá Markéta Salomena, která se mezi tím provdala za dalšího mocného pána - pana Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu. Byla tu však ještě Eliška, internována na Kumburku již jedenáctým rokem. Její otec Zikmund, jí nestačil vydědit, protože vzápětí po propuknutí skandálu umírá.

Takže i Eliška měla nárok na polovinu majetku. Podmínkou však bylo, že zůstane zachováno její panenství do svatby. A to tak zřejmě nebylo, neboť se jak je výše napsáno, spustila s kovářem Wágnerem. Nastálého zmatku v zemi, kdy se po druhé pražské defenestraci přelévala moc mezi stranou Habsburků a stavů, využil nezámožný vojenský dobrodruh, Jindřich Otto z Vartemberka.

Spor o panenství

Jindřich Otto z Vartemberka, byl nezámožný člen kdysi slavného rodu. Jeho předci hrad založili a snad si z nostalgie na Kumburk vzpomněl. Možná jen chtěl obnovit slávu a zámožnost svého rodu, ale to si již přesně nedozvíme. Na hradě byla držena nevyděděná Eliška, která zřejmě neměla tak přísný režim, jak se některým romantikům mohlo zdát. Dalo by se i dodat, že byla v izolaci, aby neotravovala mužské...

Nejspíš měla povolen písemný nebo dokonce i osobní kontakt s vnějším světem, protože jenom tak si můžeme vysvětlit, že Otta Jindřich jí nočním přepadem roku 1619 z Kumburku vysvobodil, vzal si Elišku za ženu a dožadoval se poloviny majetku. Taková byla zřejmě dohoda. Ostatně Otta nebyl nejspíš žádný krasavec a měl přízvisko „Kulhavý" , takže skvělá partie ve všech ohledech. Ihned po svatbě, se manželé chopili správy Jičína. To se pochopitelně nelíbilo mladší sestře Markétě, která prostřednictvím manžela zažalovala oba z neoprávněného nabytí majetku, neboť nárok neměla žádný, jelikož pozbyla panenství před svatbou. Jindřich Otto pochopitelně oponoval a tvrdil pravý opak. Tedy že byl prvním, se kterým Eliška pozbyla panenství. Kdosi si vzpomněl na kováře Wágner, jež byl stále uvězněn. Ten do nejmenších podrobností potvrdil několik sexuálních aktů (k velkému zájmu postarších a nábožensky vzdělaných posluchačů...) Otázka, jestli byl Wágner podplacený a jeho svědectví bylo divadlo, je sice na místě, ale nelze se jednoznačně přiklonit k žádné variantě.

Neštěstí v Jičíně

Jindřich Otto na výzvy k soudu nereagoval a snad se opevňoval na Kumburku. Situace v zemi byla stále zmatečná a snažil se vše zdržovat, neboť on, jako zkušený žoldák věděl, že za měsíc, mohla být naprosto jiná politická situace. Zdržovací taktika mu nevyšla. Byl povolaný k soudu samotným králem Fridrichem Falckým, který ho dal do vyřešení sporu pro jistotu uvěznit. Mezi tím přišla do Jičína komise, která měla projít veškerý inventář a předat ho Markétě, neboť Eliška byla uznána vinnou, že nabyla majetek neoprávněně.

Jičínská brána byla zamčená, ale manžel Markéty Slavata, měl vlastní klíč, kterým si otevřel a následně se rozprchlo vojsko, které mělo bránit město i samotnou Elišku. Zbylo jen pár věrných, které údajně hojně napájela vínem. To zřejmě způsobilo tragédii, neboť podle všeobecného podání, rozdávala ve sklepu se střelným prachem munici, která se vznítila a zdevastovala zámek. Bylo mnoho mrtvých a raněných. Mezi mrtvými královští notáři a manžel Markéty Slavata. Elišku Kateřinu vyhrabali občané ze sutin. Prý ještě dýchala, ale to nebránilo, aby dav z ní strhal všechno cenné včetně šatů a následně jí odnesli doprostřed náměstí, kde se nad ní smiloval jeden občan a přikryl jí plátnem, pod kterým zemřela a takto byla v tichosti pohřbena u Koštofránku.

Tragédie pokračuje

Ani chamtivá Markéta neužila majetku dlouho. Roku 1620, po bitvě na Bílé hoře, utekla do zahraničí se „zimním" králem Fridrichem. Svého dementního bratra vzala sebou. Nakonec ho musela vydat Albrechtovy z Valdštejna, jelikož mu připadl majetek po Smiřických. Albrechtova matka, byla rozená Smiřická a on, jako opatrovník Jindřicha Jiřího, se tak stal fakticky majitelem celého dominia Smiřických. Roku 1630 Jindřich Jiří zemřel, a tím vymřel po meči jeden z nejznámějších rodů. Albrecht Jindřicha nepřežil o mnoho let. Byl úkladně zavražděn v Chebu v roce 1634.

Ještě hůře dopadl manžel Elišky Jindřich. Ten odprosil u nového krále a znovu se oženil. Získal po konfiskaci tvrz v Markvarticích, kde vládl tak strašně, že se jeho poddaní po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a zavraždili jej. Jindřich neměl žádné legitimní potomky a jeho smrtí vymřel po meči rod Vartemberků, kdysi zakladatelů hradu Kumburk...

Během třicetileté války Kumburk obsazují Švédové. Používali jej jako moderní a těžce nedobytnou pevnost a své loupežné výpravy podnikali mnoho kilometrů od hradu. Prý se na hradě drželi ještě dva roku po ukončení války a tak byl z císařského rozkazu zbořen, aby se již nikdy nestal opěrným bodem nepřátelského vojska. Tím byl osud tohoto kdysi mocného a pyšného hradu definitivně zpečetěn a uzavírá se opona za sérií tragédií, která měla za následek vymření dvou kdysi mocných rodů a jednoho hradu.

Doba romantismu

Po Albrechtovi z Valdštejna, který zemřel roku 1634 a loupeživých Švédech, získal panství Rudolf z Tyfenbachu, které později přešlo skrze příbuzné na rod Šternberků,.Od nich koupil panství i s hradem roku 1710 rod Trauttmansdorffů, jejichž potomci dodnes žijí v Rakousku. V době romantismu, po období Habsburského temna, sloužil Kumburk jako výletní a poutní místo. Ve dvacátém století patřil Klubu československých turistů, který na hradě prováděl úpravy, dále Československé obci sokolské, po nichž převzal Kumburk roku 1953 stát a dnes je majitelem obce Syřenov.

V současnosti se o hrad stará Sdružení pro záchranu hradu Kumburk. Toto sdružení, udělalo pro záchranu hradu opravdový kus práce a za to jim patří velký dík. Když si dnes představíme, že do záchrany hradu vrážejí svůj volný čas, peníze a někdy i samotné nervy, musíme je právem obdivovat. Jen veliká škoda, že každá naše zřícenina nemá alespoň jedno takové sdružení...

Závěr

Závěrem chci poctivému čtenáři poděkovat, že vydržel číst až do závěru. Kumburk je ojedinělý a jeho ojedinělost si můžeme uvědomit jen tehdy, když si uvědomíme jeho velmi bohatou historii. V dalším díle našeho seriálu navážeme na dějiny z pohledu archeologických nálezů. Pro čtenáře jsou připraveny fotografie klíčových míst hradu a archeologických nálezů.

Takže brzy nashledanou

Ondřej Krotil, Lomnice nad Popelkou

Použitá literatura k článku o hradu Kumburk:
Nakladatelství putujme.cz/ Přemysl Špráchal/ http://www.putujme.cz/kumburk-zricenina-hradu-severozapadne-od-nove-paky-214cz/
Sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší 20/ Jan Prostředník - Petr Hartman
Osobní a emailová konzultace PhDr. Jan Prostředník, Ph.D, Petr Hartman
Kumburk.cz - oficiální stránky zříceniny gotikého hradu
Tomáš Durdík - Encyklopedie Českých hradů
Osobní archív Ondřeje Krotila

Seriál Střípky historie a záhad z Českého ráje:

1. díl: Kumburk

2. díl: Kumburk očima archeologie

3. díl: Připravujeme, bude již o jiném hradě v Českém ráji

Sdílet s přáteli na facebooku

Náhled fotogalerie

OTEVŘÍT FOTOGALERII (celkem 9 fotek)

 

Další aktualita v pořadí ARCHIV AKTUALIT

Vyberte datum:			Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2024 2025
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne

Krátké zprávy z regionu Semilska

Na autobusové nádraží v Jablonci po novém mostě

Od pondělí 22. července se znovu otevřela ulice Luční v Jablonci nad Nisou. Ta byla neprůjezdná od začátku letošního dubna, kdy město začalo rekonstruovat most. Oproti předpokládanému termínu se podařilo nový most dokončit o více jak týden dříve. Stavba vyšla městský rozpočet na 3,2 milionu Kč bez DPH. Více podrobností na Našem Jablonecku

Turnovské prameny prošly rozbory a jsou oba pitné

Poslední laboratorní rozbory vody z pramenů pod Valdštejnem a Boží vody byly provedeny dne 10. července 2024. Výsledky rozboru obou pramenů vyhovují hygienickým limitům požadovaným vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČR č. 252/2004 Sb., v platném znění. Voda je pitná.