Semilák v Asii – Vietnam

26.03.2011 15:55:31 | Autor: Daniel Mach | Rubrika: ZPRÁVY | Obce: Semily

Vietnam asi právem nese označení, že je to země, kterou každý zná, ale málokdo o ní něco ví. Díky válce mezi jižním a severním Vietnamem a prohrou Američanů při válce v džungli se o Vietnamu psalo v novinách, vydávaly se knížky a točily se filmy.

Tento Vietnam je historií a je škoda, že si stále ještě většina lidi myslí, že tomu tak není.

Do Vietnamu jsem vstoupil (obrazně i fyzicky) po silničním mostě mezi čínským městem Heikou a vietnamským Lao Cai. Překvapivě vietnamská strana vypadá moderněji, protože čínské Heikou je obyčejné provinční město, kde končí autobusy a občas sem zajíždí vlak. Prvním problémem bylo najít bankomat a nebo zjistit, jaký je aktuální kurs vietnamského dongu, a vyměnit si zbytek čínských peněz. Kupodivu směnárníci nikterak nefixlovali a vyměnili mi peníze v kursu, který byl oficiální v bance.

Horší to bylo na nádraží. Na noční vlak do Hanoie už nebyly jízdenky. Zbývaly dvě možnosti - jet nočním autobusem nebo využít služby veksláka v železničářské uniformě nabízejícího jízdenku, která mu prý přebývala. Za lístek v ceně 180 tisíc dongů /pro jednoduchost platí přepočet jedna koruna = tisíc dongů/ však chtěl 250 tisíc. No samozřejmě, že jsem to vzal, protože jet autobusem tam, kde je možnost jet vlakem, to by bylo pod moji úroveň.

Hanoi

O Hanoi se říká, že je to šarmantní kráska mezi asijskými městy, i když je na ní znát její stáří. Nevím. Nevšiml jsem si ničeho šarmantního s výjimkou tohu, že celé staré centrum postrádá (alespoň na první pohled) vysoké budovy. Většina ulic je jednosměrných a jsou lemovány stromy po obou stranách. Chodníky jsou teoreticky dost široké, ovšem jsou užívány k parkování motocyklů, takže většina pěšáků se motá po silnici mezi cyklisty a motocyklisty, kteří vám donekonečna nabízejí předražené svezeni výkřiky : Motobajk! Motobajk! Možná je ale chyba v načasování a směrování cesty. Pokud bych cestu po Vietnamu začal v chaotickém a hlučném Saigonu, pak by mi Hanoi přišla asi opravdu jako poklidné a příjemné velkoměsto.

Hned na úvod jsem z turistické nabídky Vietnamu "ochutnal" to nejlepší, co se právě nabízí. Vápencové skály vyrůstající z vody v Halong Bay a okolo ostrova Cat Ba jsou opravdu jedinečný přírodní úkaz a snaha dostat se mezi neoficiálních sedm přírodních divů světa není úplně bez šance. Pro mě opět opakovaně scházelo štěstí na počasí, a výlety okolo skal jsem absolvoval v mlze, ze které sice byly vidět jednotlivé skály, ale už ne celý záliv, a podobně jako v případě Velké čínské zdi i tady platí především dojem z rozlohy celé oblasti.

Nakonec se jako nejzajímavější ukázala oblast kolem ostrova Cat Ba, kam se dá z Hanoie vyrazit přímo, a můžete se vyhnout turistickému Halongu. Přišel bych tak ale o "zážitek" s nabídkou na speciální masáže pro pány, které dealeři uváděli slovy Bum, Bum a jednoznačnými pohyby rukou, které by pochopil i hluchý eunuch. Bohužel jejich výslovnost je stejně šišlavá v angličtině jako v češtině, takže pokřiky Bum, Bum zněly mému uchu jako Bu, Bu, z čehož jsem nevytušil, jestli to mělo být vyprávění pohádek, nebo jsem se měl příslušných pracovnic předem bát.

Císařské paláce

Mezi turistické perly, které mě opravdu uchvátily, patřily císařské paláce v okolí města Hue a staré centrum města Hoi An. Když by nebylo nic zajímavého, tak tato dvě místa stojí za to. Turistické kanceláře vám sice bohužel tají, kde se staré památky nacházejí, aby nepřišly o kšefty s výlety autobusem, ale když se připravíte předem a mapu si najdete na internetu, díky poloze v téměř rovinatém kraji je vše možné objet během jednoho nebo dvou dnů na kole. Paláce, ačkoli z 19. století, jsou většinou rozvalinami, jen výjimečně jsou zachovalé ty části, které nebyly využívány jako kryty a následně rozbombardovány Američany ve válce severního a jižního Vietnamu. Hoi An je proti tomu zachovalým přístavním městečkem na břehu řeky a jen čtyři kilometry od moře, což je asi pro turisty optimální kombinace. Je na každém z nich, jestli se ubytuje ve městě a na pláž si zajede na kole, nebo se ubytuje na pláži a jezdí opačně. Mně se více zalíbilo ubytování ve městě a možnost zajít si večer do restaurace s posezením na terase s výhledem na řeku a promenující se turisty.

Bohužel právě v Hoi An jsem zažil to, na co všichni turisté upozorňují, a to jsou po penězích až agresívně hladoví Vietnamci. Vše začalo cestou z blízkého Danangu, kam dorazí turisté, kteří cestují vlakem. Zde si průvodčí autobusu nestyděl říci o trojnásobně vyšší cenu, než účtuje místním, což už ale bylo více, než cena autobusu u nás. Pokračuje to předraženým pitím, zmrzlinou a sladkostmi, u zájezdů je zázrak, když se naplní alespoň tři čtvrtiny toho, co vám před odjezdem slíbili v cestovce a co jste si zaplatili.

No a samozřejmě vše je rámováno motorkovymi taxíky, které stojí na každém rohu a před kterými neutečete, a neskutečným množstvím masáží včetně těch speciálních "bum, bum" pro pány. Nevím, jestli jste zažili ten pocit, ale je neskutečně depresivní celý den každou minutu opakovat "Ne, děkuji, nechci!" Ale z opačného úhlu pohledu - nedaleko Hoi Anu se nachází rozlehlý palácový komplex My Son, který patří k nejstarším a nejcennějším památkám ve Vietnamu. Možná bylo mojí chybou, že jsem podle informací z průvodce čekal bůhví co, a pak jsem byl mírně zklamaný, ale komplex několika chrámů je přeci jen ve srovnání s ostatními památkami skutečným skvostem.

Kuchyně neoslnila

Prakticky jediná možnost šnorchlování a potápění se nabízela v Nha Trangu, velkém městě na pobřeží, které podle fotek na internetu nevypadá nikterak lákavě, ale s výjimkou tour operátorů /opět/ tam vlastně byla pohoda. Oblast hotýlků a restaurací je nedaleko centra města, takže když vás omrzí zdejší podobná nabídka rádoby evropských jídel, můžete si odskočit na místní vietnamskou nebo čínskou kuchyni. Bohužel výjimkou jsou zřejmě některé pouliční restaurace na tržištích.

Zašel jsem si do jedné na rybu s rýží, ale místo osmaženého kousku ryby mi donesli hromádku úhledně srovnaných čtverečků něčeho, co se nedalo pohledem identifikovat. Podle chuti bych odhadl, že šlo o osmažené a už nějakou dobu odleželé tofu, možná doplněné mletým masem, ale rozhodně ne rybím. Reklamace v tomto případě nepomohla. Mladé číšnici přispěchali na pomoc číšníci a kuchaři z okolních restaurací a vehementně se mě snažili přesvědčit, že toto je opravdu mletá a osmažená ryba. Ochutnat však nikdo nechtěl. Na argument, že v jídelníčku není uvedeno mletá, ale smažená ryba, pak odpovídali, že to je prostě RYBA. O tom, že smažení muselo proběhnout více než před hodinou, jsem se je ani nesnažil přesvědčit. Bohužel to nebyla ani první ani poslední negativní zkušenost se smaženými rybami ve Vietnamu.

Kdysi v Indonésii mi tvrdili, že mořské ryby jsou dobré sami o sobě. Že je stačí hodit na rošt a za chvíli jsou připraveny a není na nich co zkazit. Vietnamci jsou důkazem to, že toto tvrzení neplatí. Když hodí rybu na pánev nebo na rošt, valí se z kuchyně vůně, při které se vám sbíhají sliny snad z celého těla. Pak dostanete rybu na stůl, to vypadá stále ještě krásně a uspokojí to zrakové choutky, ovšem pak si dáte první sousto a je po náladě. Ryba nemá většinou žádnou chuť, resp. se blíží chuti našich ryb, které prošly několika cykly zmrazování a rozmrazování.

Potápění za korály

Když korálový útes, tak jsem neodolal a zaplatil si výlet, ačkoli jsem se snažil omezit kontakty s tour operátory, aby mi nekazili dojem z Vietnamu. Ráno klasický chaos, kdy vždy někdo chybí, čeká jinde nebo čekal, že přijedeme později, v přístavu je nacpáno více lodí, než snese přístavní molo, ale ta naše loď čeká kdesi na moři, až se uvolní místo. Dorazili jsme na první útes. Krásné korály, i když ne tak barevné jako na Filipínách, spousta ryb a rybiček, ale strašně studená voda. Po půlhodině jsem vylezl z vody a musel jsem si lehnout na horní palubu, abych na slunci rozmrznul. Nechápu, jak to ty korály a ryby vydrží. Poté následoval oběd, což byla hromada jídla, u které jsem poprvé ve Vietnamu musel uznat, že jsem dostal to, co jsem zaplatil. Jen nevím, proč nás tak futrovaly, když jsme za půl hodiny měli jít zase do vody. Možná aby z toho měly něco i rybičky - omlouvám se slabším povahám.

Ještě dodám, že stejně jako ve městě i na lodi tvořila polovinu turistů ruská komunita. Na druhém útesu, kdy jsem se do vody příliš nehrnul, se potopili jako první, a vzápětí se vraceli zpátky s dotazem, kde je ten korálový útes. Průvodce jen krčil rameny a povídal něco o tom, že je asi studená voda. No chtěl bych vidět korálový útes, jak utíká před studenou vodou. Docela spravedlivě se naštvali, a začali být na průvodce hodně ostří. Průvodce sklopil uši, něco se dohodli s kapitánem lodi, a už jsme jeli jinam. Na další lokalitě už byl zase krásný zelený korálový útes, jen trochu zasypaný pískem. Takže takhle se Vietnamce musí! Drsně a nekompromisně. Bylo to asi poprvé, co jsem děkoval za to, že cestuji s Rusákama. My ostatní bychom si asi klidně nechali s**t na hlavu.

No u moře sice nebylo tak velké vedro, jak jsem si původně představoval, ale naplánoval jsem si kromě koupání i trošku ochlazení v horách, tak jsem sedl na autobus, a vyjel jsem si na planinu kolem města Dalat, která je ve výšce přes tisíc metrů. Kromě hor a vodopádů tam měli zachovalý asi osm kilometrů dlouhý úsek úzkokolejky, takže nebylo co řešit, musel jsem se svézt. Párovku mají rozbitou, což ve vietnamském slangu znamená, že ji nedokážou opravit a už zůstane nepojízdná.

Ale ani svezení motoráčkem nebylo tak jednoduché. Vlak nakonec jel jen díky tomu, že ho měl v rámci turistického výletu objednaný pár starších Angličanů. S pánem jsme se dali ihned do řeči, protože to železniční fandové umí. Jeho děd prý navrhoval parní kotle do lokomotiv, a mimo jiné byl konstruktérem kotle do Létajícího Skota (Flying Scotsmen). Co to je, to zkuste zjistit přes google.com, najdete určitě jednoduše video z roku 2005. Viděl jsem sice v Danangu na nádraží nějakou mapku, které železnice budou v budoucnosti Vietnamci opravovat, a byla tam i ta do Dalatu, když jsem se ale po trase trati projížděl na kole, asi není šance. V prostoru, kde vedly koleje, jsou postavené domy a restaurace, a i komunisti musí před soukromým majetkem kapitulovat.

Zkusil jsem i místní kolo

Na kole jsem nejezdil jen po zbytcích železnice, ale hlavně po přírodních atrakcích a buddhistických chrámech. Protože oproti pobřeží je terén hodně kopcovatý, musel jsem si půjčit horské kolo. Na výběr byly pouze dvě. U prvního nešla zadní přehazovačka vůbec, u druhého jen zpoloviny. Vzal jsem tedy alespoň poloviční zlo, protože na klasickém kole bez přehazovačky bych zdejší kopce asi musel vytlačit.

Nejvzdálenější a nejvíce v údolí je vodopád Pren, jehož součástí je několik malých chrámů, možnost vyjížďky na slonech a nebo projížďka krátkou lanovkou. Slony jsem vynechal. Kromě ceny mě odradilo to, že první část "treku pralesem" se odehrávala v údolíčku mezi říčkou a čtyřproudovou dálnicí, a po této "přírodě" zas tak moc netoužím. Na vodopádu sice bylo málo vody, takže efekt poloviční, ale zase bylo málo turistů, takže krásné klidné místečko. Během hodinového pochodu mezi chrámy jsem narazil na čtyři turisty, což je v Asii malý zázrak. U druhého vodopádu Datanla už to tak idylické nebylo, protože jsem se trefil mezi výletníky z několika turistických autobusů, takže jsem musel jít málem v zástupu.

Po návratu na pobřeží mě ještě čekalo napůl ruské letovisko Mui Ne. Naštěstí zdejší ruští turisté nejsou nějak zvlášť nafoukaní, nevyžadují znalost ruštiny a baví se s vámi anglicky. Kromě koupání patří mezi zdejší atrakce duny z oranžového písku, kam vozí turisty především sledovat západy Slunce, a duny z bílého písku. Vzdálenost k bílé duně, kterou průvodce označuje jako nedaleko, se ukázala být přes třicet kilometrů. No šlapat na obyčejném kole takovou vzdálenost v protivětru je docela makačka, a štěstím bylo, že cestou zpět mi vítr foukal do zad, protože bych jinak musel zapřít vše, co ve mně je, a nasoukal bych se i s kolem do autobusu, který jezdil z resortu asi na půl cesty k duně.

Saigon

No a konec vietnamského putování musel logicky být v Saigonu, alias Ho Chi Minhově městě, ale i vietnamci užívají kratší starý název Saigon. Jak jsem uvedl na začátku, Saigon je chaotické velkoměsto. Po ulicích jezdí neuvěřitelné množství motorek, a to přesto, že město má slušnou síť levných klimatizovaných autobusů, kterými se za čtyři koruny dostanete prakticky všude. Nemá mnoho památek a překvapivě ve srovnání s Hanoí ani mnoho buddhistických chrámů.

Snad právě proto, že jediná turistická aktivita je vypadnout z města, jsem po dvou dnech pokračoval ještě kousek dál na západ do delty řeky Mekong, ale to už si nechám napříště. Mekong je posledním cílem mého asijského putování, a po Mekongu bych se chtěl pomalu vrace zpět na sever přes Kambodžu do Laosu, ale tentokrát už ale ne do Číny, kde Mekong pramení.

Co říci o Vietnamu z pohledu člověka, který se sem moc těšil a strávil tady skoro pět týdnů? Krásná země a spousta přírodních i historických zajímavostí. Pokud narazíte na lidi, kteří se nemotají kolem turistického byznysu, tak jde většinou o příjemná setkání. Poznávat zemi ze sedla bicyklu je téměř ideální, i když Vietnamci už přesedlali na "ostřejší" motocykly. Země se vám asi při návštěvě bude líbit, ale k srdci vám nepřiroste, a na další návštěvu vás nenaláká. Ale za jednu návštěvu stojí.

Text a fotografie k 8. dílu cestopisného seriálu využity pro Naše Pojizeří se svolením Daniela Macha, stejné svolení má i oficiální web města Semily.

Sdílet s přáteli na facebooku

Náhled fotogalerie

OTEVŘÍT FOTOGALERII (celkem 16 fotek)

 

Další aktualita v pořadí ARCHIV AKTUALIT

Vyberte datum:			Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2024 2025
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne

Krátké zprávy z regionu Semilska

Kraj hledá Památku roku pro letošek. Nominace přijímá do 30. dubna

Již jen několik dní je možné přihlásit se do devátého ročníku soutěže Památka roku 2023 Libereckého kraje; termín vyprší 30. dubna. Soutěž, jejímž cílem je upozornit na úspěšné obnovy kulturních památek a poukázat na ojedinělé stavby v našem regionu, vypisuje Liberecký kraj. „Skutečně velice stojíme o to, aby se nám hlásilo co nejvíce majitelů úspěšných obnov památek. Jejich obnovy jsou inspirací příkladem pro ostatní majitele," uvedla Květa Vinklátová, náměstkyně pro kulturu, památkovou péči a cestovního ruchu Libereckého kraje. Předchozí článek

Jeden a půl milionem podpoří Liberecký kraj vědomostní soutěže žáků

Částkou 1 605 000 korun podpořil v letošní roce Liberecký kraj konání vědomostních olympiád žáků základních a středních škol. Okresní a krajská kola se konají již od začátku roku. Další finanční prostředky na soutěže ve výši 630.000 korun čerpá kraj ze státního rozpočtu. „Organizaci vědomostních soutěží zajišťuje na základě příspěvku zřizovatele ve výši 1 200 000 korun Střední škola a Mateřská škola Na Bojišti, Liberec. Jedná se o krajská a okresní kola vědomostních soutěží a klání ve středoškolské odborné činnosti. Na organizaci okresních kol mimo Liberec se podílejí příspěvkové organizace obcí. Jedná se například o domy dětí a mládeže či střediska volného času," uvedl Jiří Čeřovský, náměstek hejtmana pro resort školství, mládeže, tělovýchovy, sportu a zaměstnanosti.